Zdravím vás a vítám na mém blogu. Tentokrát jsem pro vás napsal něco poněkud netradičního co nesouvisí s herní tématikou. Pamatuji si na dobu kdy sem, do blogové sekce na zingu, mnoho lidí psalo své fanfiction série, nebo zcela vlastní hlavou vytvořené příběhy. Poslední dobou pracuji na projektu, který mě poměrně zabavil a rozhodl jsem se o něj s vámi podělit. Jak jsem již psal nesouvisí to s hrami, ačkoliv v některých oblastech jsem se různě inspiroval, ale jen lehce. Jde jen o prolog k příběhu, který mi tu právě vzniká a chtěl bych znát váš názor, jestli to vůbe za něco stojí. Proto prosím využíjte komentáře a dejte mi nějaký feedback, abych věděl, jestli se vám to líbí a nebo ne. Na čem bych měl zapracovat a nebojte se napsat pokud byste si přáli i pokračování. Tak se do toho můžeme pustit.
Prolog
„Doprava, dalším tunelem musíme doprava.‟ „Musíme si pospíšit. Dělejte, už nás skoro mají.‟ „Neplácej hovadiny, jsme daleko.‟ Skupinka pěti běžících postav rychle zabočila do postranního tunelu a pokračovala ve sprintu. Tunely byly úzké a všudypřítomný zápach čpavku ztěžoval dýchání. Přesto nemohli jen tak zastavit, to by znamenalo smrt. Prodírali se skrz pavučiny, líně visící ze stropů tunelů a potrubí lemujících cestu. Skupinku vedl muž v nejlepších letech. Na první pohled působil strhaně, ale rychlé tempo běhu nasvědčovalo, že je ve znamenité kondici. Na čele se mu houpala čelovka a jen zlehka prořezávala tmu, která se zdála být hustší a hustší. Oblečen byl do tmavého dlouhého vatového kabátu, pevně sepnutého improvizovanými svorkami. Kabát pamatoval i lepší časy, ale byl teplý a lehký, ideální výbava do mrazivého podzemí Hlavního města. Na ramenou mu spočíval lehký samopal, který se houpal do rytmu běhu a občas vydal nesouhlasné zavrzání.
Museli běžet těsně za sebou, tunely byly velice úzké a nenabízely žádný prostor pro dvě osoby vedle sebe. Tempo, které nasadil muž vepředu bylo pro ostatní příliš rychlé a tak pomalu zaostávali za světlem jeho baterky. Další ve skupince byl mladík, asi sedmnáctiletý se svěžím, bystrým pohledem a hnědou ulízanou čupřinou. Na nose mu seděly levné brýle a tvář měl umazanou od prachu a špíny, která byla všude kolem. Jako jediný držel s vůdcem skupinky alespoň trochu krok, ačkoliv úzké, uplé kalhoty mu to nezlehčovaly a dlouhé triko s rudým vzorem na prsou měl propocené až na kůži. Náhle se ozvala mohutná rána a skupinka se zastavila. Poslední člen zakopl o schované potrubí, čekající na svou oběť a s bolestivým výkřikem dopadl na podlahu.
Byl to stařík, jeho vlasy už vzaly za své, jedinou vzpomínkou na ně bylo bílé chmíří lemující jeho zátylek. Z mohutného bílého obočí odkapávaly kapky potu a pomaličku smáčeli vrásčité tváře. Popraskaná ústa a unavený pohled dávali jeho vzezření ještě více ztrápený výraz. Z čela mu řinčela krev, jak se uhodil o zem. Na krutou cestu tunely byl vybaven opravdu špatně, měl na sobě formální oblek, lněné šedé kalhoty, kabátec z nejlepší bavlny a košili zapnutou až ke krku. Pomalu mu docházel dech, klekl na kolena pomalým pohybem poraněné ruky rozepnul několik vrchních knoflíčků. Mladík k němu přispěchal jak nejrychleji to šlo, „jsi v pořádku dědečku?‟ Strach mu prořízl obličej a jeho oči pomalu ztráceli naději v dobrý konec jejich cesty. „Už mi bylo mnohem líp,‟ Unaveně polkl na prázdno a opět se sesunul k zemi. Ztěžka oddechoval a ruce se mu třásly únavou. Nohy mu připadaly neuvěřitelně těžké, jakoby mu je někdo zalil betonem. „Musíte pokračovat beze mě, už nemůžu, na tohle jsem příliš starý. Moc dlouho jsem čekal na tuto cestu, aniž bych pomyslel na to, že ji už nedokážu zvládnout.‟
Jeho oči se zalily slzami a podíval se na svého vnuka. „Omlouvám se, že jsem tě zatáhl do tohoto šílenství, odpusť mi.‟ „To je dobré dědo, uvidíš, chvíli si odpočineme a zase půjdeme dál. Neboj, s tímhle si už poradíme, není čeho se bát.‟ Mladík se narovnal, posadil svého dědečka a láskyplně jej opřel o stěnu tunelu. Byla vlhká a chladná což nebylo pro znavené starcovo tělo ideální, ale lepší podmínky nebyly k mání. „Nemůžeme tady čekat, musíme jít dál.‟ Ozval se muž vedoucí skupinku a klekl si vedle starce. Ten ani nezareagoval a pomalu se odpotácel do říše spánku a snů, kde byl stále vitálním a silným mladíkem. „Jak moc jsem zestárl, jak moc?.‟ Byla poslední myšlenka, která se mu prohnala hlavou, předtím než upadl do bezvědomí.
Mladíkem jakoby projel nůž. Vyskočil a odstrčil muže od svého děda. „Nemůžeme ho tu přece nechat,‟ křičel na celý tunel. „Ne, rozhodně ho tu nenecháme, to přece nemůžeme udělat.‟ Chytil muže za vatový kabát a začal s ním třást, přitom mu od očí odlétávaly slzy a od úst sliny. „Nikdo nikam nepůjde, je to jasné?‟ Vůdce skupiny zachoval klid a uštědřil mladíkovi přesně mířenou ránu na žebra. Ten jen zaskučel a pustil jeho kabát, skončil v předklonu a s vytřeštěnýma očima zíral na podlahu před sebou. Náhle se narovnal a skočil po člověku, který mu uštědřil tak bolestivou lekci. Prakticky odnikud přiskočil čtvrtý člen skupiny, nikdo nevěděl jak se jmenuje a tak mu říkali pouze Horník. Přesně to byla totiž jeho práce, roky strávil v Královských dolech otrockou prací a plahočením se od štoly ke štole za mizernou výplatu a ještě mizernější zdraví. Jeho obličej byl nezdravě zelený, ale působil silným dojmem. Pevné plné rty, nos velký a několikrát zlomený, masité, plné tváře a bystré zelené těkající oči pod uhlově černými vlasy. Obličej měl ostrý a bradu protáhlou, přesto byl eobyčejně přitažlivý. Jeho svalnaté, mozolnaté ruce chytly mladíka a srazily na zem.
Kolenem mu klekl na záda a ruce obratně zkroutil za ně. Byl neuvěřitelně silný a tak se mladík nezmohl na nic jiného než na zoufalé kopání do vzduchu a spršku nadávek. „Nemůžeme riskovat život celé skupiny kvůli jednomu starci,‟ Vůdcův hlas byl nekompromisní a nepřipouštěl žádné námitky. „Přece ho nemůžeš nechat chcípnout tady dole samotného,‟ zařval mladík z plných sil a napjal síly k dalšímu zbytečnému odporu. Horník nad ním měl naprostou nadvládu a čekal až se přestane zmítat, aby vysíleného mladíka opět pustil. Všichni ho provrtávali pohledy jak vzlykal u zdi tunelu vedle ochablého těla jeho dědy. „Nikam nejdu, nikam, zůstanu tady s ním, nikoho jiného už nemá.‟ Vzlykal a zakrýval si oči špinavým trikem. „Nemůžu ho tu nechat umřít samotného, to prostě nejde. Jsme ještě lidé, ještě pořád musíme být.‟
Horník popošel ke stěně tunelu a sedl si. „Taky už dál nemůžu, je to moc náročná cesta a Černí jsou nám v patách.‟ Měl pravdu od posledních, výstřelů uplynula už téměř hodina, což nasvědčovalo, že hlídka nemůže být daleko. Ticho panující uvnitř tunelu tížilo všechny přítomné v očekávání příštích okamžiků, které nejspíš nepřinesou nic dobrého. Prach pomaličku sedal na jejich hlavy a zahaloval je do tenké šedé kapuce. „Jenom by jsme vás zdržovali a zahodili i vaši šanci na útěk. Podívej Roffe, bez nás tří máte mnohem větší šanci.‟ Roff jen mlčel a prohlížel si své zbídačené svěřence. Potřeboval se uklidnit a tak si přesunul svou zbraň ze zad na prsa a pevně se chytil pažby. „Aspoň ji musíš zachránit. Dneska zkrátka nemáme den, kéž by jsme ho měli jindy, ale nejspíš tu další možnost už nebude. Aspoň je zpomalíme a dáme vám trochu času. Není tu lepší východisko.‟ „Prosím, nechte nás tu, zaplatili jsme vám, peníze máte a za naše životy nejste zodpovědný,‟ promluvil mladík.
„Stařík je na pokraji sil, mlaďas sám nepůjde a já s moji nohou už taky dál nemůžu, copak to nevidíš? My už pokračovat nemůžeme!‟ Roff si pomalu sundal popruh svého samopalu a z kožené brašny zavěšené na opasku vytáhl poslední dva zásobníky. „Máte pravdu, je to vaše rozhodnutí. Ale jestli nám chcete koupit trochu času, nemůžete tu zůstat neozbrojení.‟ A podal Horníkovi svůj samopal. „Ale tebe tu s nimi nenechám, slíbil jsem to tvému otci, že tě dostanu na druhou stranu za každou cenu.‟ Podíval se směrem k poslední postavě stojící v tmavém tunelu a pomalu oddechující po namáhavém běhu. Byla to žena, asi dvacetiletá a velice pohledná. Půvabné, příjemné rysy její tváře lemovaly nádherné zrzavé vlasy sepnuté do copu. Modré oči prozařovali tmou a úzké rty se svým úsměvem snažily dodat odvahu ostatním. Půvabný obličej se otočil ke skupince sedící v tunelu, teprve teď si ji mohli pořádně prohlédnout.
Žena se k nim přidala až v tunelu, takže nikdo z nich ji na světle nespatřil, jen její záda, když běžela před nimi. Teď ve světle Roffovi čelovky se zdála být jako anděl uprostřed temné nicoty. Mladík pouze otevřel pusu a upřeně na ni zíral. Zrzavé vlasy spadaly na prostou bílou halenu se zeleným květinovým vyšíváním, který byla opásaná pláštěm spadajícím z jednoho ramena a šátkem z druhého. Mladík vůbec poprvé viděl ženu v kalhotách, něco takového totiž bylo v Hlavním městě nemyslitelné. Byly to obyčejné zelené pracovní kalhoty, pro dělníky v továrnách. Na stehně měla pouzdro s nožem a na nohách ohromné černé vojenské boty vysoké až ke kolenům. „Děkuji,‟ tiše špitla a zamířila k Roffovi. Až když kolem nich procházela si všimli, že v šátku něco schovává. Všem naskočil překvapený výraz, bylo to malé nemluvně. Neměli ani tušení, že s nimi cestuje ještě další človíček. Dítě celou cestu prospalo, nebo jen bylo potichu, ale ani jednou neplakalo, nevydalo ani hlásku. „Jaký to statečný tvoreček,‟ pomyslel si horník, když procházela kolem něho. „Musíme jít a to rychle, Černí tu jsou za chvíli. Tunely znají lépe než my a jsou zatraceně rychlí.‟ Krátce se podíval na skupinku tří mužů ležících na zemi a rychle se otočil do temného chřtánu tunelu a svižným krokem se mu vydal vstříc. Žena ho rozvážně následovala, ale pár kroků od skupinky se zastavila. „Děkuji vám,‟ slzy se jí zračily v očích a pomaličku spustila hlavu k zemi. Poté se otočila za Roffem a rozběhla se pryč. „Hodně štěstí,‟ zašeptal Horník. „Nám všem, budeme ho potřebovat,‟ dokončil mladík.
…
„Pravá, pravá, levá, pravá, levá, levá. Sakra teď tu má být levá, ten tunel se přece nemohl ztratit.‟ Roff pozorně prohlížel stěny před sebou a hledal odbočku vlevo. „Nemohli jsme přece zabloudit, to nejde,‟ zmateně šátral po stěnách a zoufale se snažil najít alespoň známku po něčem připomínající ústí tunelu. Žena stála dva metry za ním a otupěle sledovala jeho počínání. „Snad mi taky pomůžeš ne?‟ Zařval Roff. „Nejde tu jen o mě, ale taky o tvé děcko, neplánuju se tu kvůli vám nechat zabít.‟ Roff se rozeběhl, ale po dalších deseti metrech se zastavil a znovu opakoval celou proceduru hledání odbočky. „Kéž bych tak měl pořádnou svítilnu. Proč? Proč nemůžeš svítit pořádně ty dementní kráme?‟ Supěl a posouval se o dalších několik metrů dál do tunelu. Najednou jakoby dvojicí projel blesk. Z hloubi tunelu odkud před chvílí přiběhly se ozvaly první výstřely a neutuchající řev a křik. Oba na chvíli znehybněli a jen naslouchali zvukům, které k nim doléhaly tlumené a zkreslené. Poznali křik svých přátel a také jednoznačnou palebnou převahu jejich nepřátel.
Ještě chvíli stáli na místě a naslouchali. Potom se však Roff probudil z letargie a rázným pohledem ještě jednou zkontroloval plánek v rukou. „Sakra, musíme pokračovat, náš náskok už není tak velký. Ten zatracený tunel tu někde musí být, pospěš.‟ Roff se rychle rozeběhl do temného tunelu a žena ho bleskurychle následovala. Po chvilce běhu Roff zastavil a posvítil do černého chřtánu pár metrů před ním. „Tady to je, bylo to jen o sto metrů dál, to snad není možné,.‟ Zvolal radostně a už zabočoval do levé posranní odbočky. Najednou ucítil v obličeji prudkou bolest a praskání kostí. Pravé oko se mu podlilo krví a několik zubů opustilo jeho ústa. Jeho nohy se odlepili od země a celé tělo odletělo z levého tunelu dozadu a dopadlo s ohlušující ranou na zem. Vznesl se oblak prachu a zcela zakryl oblast kam Roff dopadl. Potom přišel výstřel a Roffovo tělo znehybnělo.
Žena stála jako přimražená a jen sledovala příšernou scénu před sebou, kterou si nedokázala vybavit ani v nejhorších snech. Z levého tunelu vyšla mohutná, alespoň dva metry vysoká postava. Na sobě měla kuklu, tak že šli vidět jen dvě modré oči s přísným výrazem plným touhy po krvi. Na kukle seděla vojenská helma se štítem na oči. Modrošedá maskovací bunda ještě zvětšovala už tak monstrózní rozměry vojáka. Na ní spočívala černá taktická vesta, plná různých kapes pro roztodivné vybavení. Na opasku držícím kalhoty stejné barvy jako bunda, bylo pouzdro na zbraň a dlouhý bojový nůž. Bylo znát, že voják se o jeho údržbu patřičně stará. Ocel odrážela světla Roffovi čelovky a ještě ho zesilovala. Pistole však v pouzdře chyběla. Byla v ruce onoho vojáka a z její hlavně pomalu stoupal kouř po výstřelu. I jeho ruce působily jako zbraně, byly mohutné a svalnaté jako býčí nohy. Měl na nich i speciální rukavice, vyztužené železnými bodci pro co největší poškození v případě souboje na blízko. Na kolenou a loktech měl chrániče a na nohách těžké armádní boty s kovovou výstuhou. Působil jako monstrum z pekel, které si přišlo pro její nevinou duši. Přes záda mu líně visela dlouhá bojová puška s dřevěnou pažbou a optikou s nočním viděním. Přesto po ní nesáhl.
Pomalu se přiblížil k ženě, ta stála jako socha, čekající na to co s ní mistr sochař provede. Se zachroptěním ji voják uchopil za její hrdlo. Žena cítila tlak který ji svíral krk, přesto jediné na co dokázala myslet bylo její dítě a tak jej ještě pevněji sevřela v náručí. Ten voják před ní, nebyl obyčejným členem armády nebo policie. Dva stříbrné, spojené meče na boku jeho přilby a nášivka s lidskou lebkou v trojúhelníku na rameni jasně říkali, že je příslušníkem speciálních, nezávislých jednotek zvaných Legie. Náhle sevření kolem jejího hrdla povolilo a vojákova paže se stáhla. Věnoval ji krátký pohled a i když mu do obličeje neviděla, pod kuklou to vypadalo, že se směje. Poté vyrazil vpřed a přesně zasáhl ženu do obličeje. Kovové výběžky na rukavici udělali své a roztrhli ji tvář, tak že odhalily zuby. Ani ty nezůstali nepoškozené a kousky z nich se ji převalovaly v puse. Nedokázala udržet rovnováhu a odletěla kousek do zadu. Jediné na co dokázala myslet bylo aby nezamáčkla své dítě. Dokázala se v letu mírně otočit a dopadnout tak na záda. Voják už byl ale u ní. Během vteřiny ji děťátko z náručí vytrhl a odhodil kamsi do tunelu. Najednou se spustil hrozný, usedavý pláč.
„Prosím, neubližuj mu, prosím. Smiluj se, klidně mě zabij, ale jeho, jeho nech žit. Prosím.‟ vzlykala žena zatímco se ji z tváře řinula krev a z očí slzy. „Zneuctila si celou naši rodinu sestřičko, celou tu dobu si všichni mysleli, že jseš vzorný andílek. To jenom já jsem věděl jaká jsi ve skutečnosti. Prodejná kurva co zradí svůj národ a rodinu. Iv, nezasloužíš si žít a ten tvůj bastard taky ne. A já se o to postarám, jakože jsem tvůj bratr.‟ Znovu se napřáhl a uhodil ji tentokrát do druhé tváře. Její tělo se pod náporem bolesti prohnulo a Iv vydala hrozný zvuk mučeného zvířete. Dopad na její druhou tvář byl ještě hrozivější než ten předchozí úder. „Zradila jsi národ, zradila jsi svou rodinu, zradila jsi mě,‟ řval voják a následoval další úder do oblasti nosu. Ozvalo se křupnutí a celý nos se zlomil a stočil do leva. Z nádherného stvoření, dokázal voják udělat nešťastnici toužící po rychlé smrti. Iv už nedokázala unést nápor bolesti, svou bezmoc a pomaličku upadala do bezvědomí. Jediné na co dokázala myslet bylo její dítě, „prosím, nedělej to, bratře. Já jsem nikoho nezradila, celý tvůj život je lež. To oni zradili tebe, Uwe, prosím, věř mi.‟
Její slova však stále slábla a už vůbec nedoléhala k jeho uším. Klečel na ni a dusil svou vahou její tělo, z rozbitého obličeje tekla masa krve. Uwe na ni klečel a jen pozoroval dílo svých rukou a tiše se smál. Byl to tichý, pronikavý smích, vyplňující celou mysl nebohé ženy. Potom náhle ustal a jediné co vnímala byl nářek jejího dítěte a jeho upřený modrý pohled, který ji odhaloval až na kost. Už se nedokázal dívat na to co provedl svojí sestře. Sesedl z ní a rychlým pohybem ji otočil na břicho. Z tváře ji odlétlo několik kapek krve a potřísnily jeho kalhoty a špinavou zem u jeho nohou. Dítě v předtuše co se bude dít začalo řvát ještě usilovněji. Uwe vytáhl svůj bojový nůž, dvacet palců dlouhý a uchopil nádherné zrzavé vlasy své sestry. „Sbohem sestřičko, bude se mi stýskat.‟ Pronesl uštěpačným hlasem, přiložil ji nůž k hrdlu a řízl. Bez sebemenšího zaváhání dokázal popravit svou sestru, tak ho to ve výcviku naučili, nic jiného neuměl, ale v tom co dělal byl zatraceně dobrý.
Její tělo ochablo a z proříznutého hrdla se vyvalil proud krve. Voják vstal z těla své sestry, utřel si o nohavice svůj nůž a zasunul ho zpět. Zcela bez výčitek, emocí a myšlenek. Zabíjel, protože to byla jeho práce, zabíjel muže, ženy, staré i mladé. Zabíjel každého kdo mu skřížil cestu a osud tomu chtěl, aby to byla jeho sestra. Poté se obrátil k dítěti plačícímu na podlaze o pár metrů dál. Těžkými kroky se k němu vydal. To malé stvoření nepřestávalo plakat ani když ho vzal do náručí. Byl skutečně podobný jeho sestře, měl stejné oči, stejný výraz když brečel. Uwemu už docházela se řvoucím tvorem trpělivost. Svraštil obočí ,už se na to děcko nedokázal dál dívat. Opět ho položil na zem a sáhl po své pistoli. Namířil děťátku na hlavu, s odhodláním přiložil prst ke spoušti. „Stůj, odlož to.‟ Uwe byl tak zabraný a omámený, že ani nepostřehl skupinku dvaceti mužů stojících za ním. Všichni ohromeně zírali na mrtvolu na zemi a na postavu Legionáře mířícího na dítě. Byla to jednotka, která pronásledovala skupinku uprchlíků. Všichni byli odění do černých uniforem a hlavy měli zcela holé. Ostatně stejně jako všichni příslušníci MIDas.
„Takže krysy konečně dolezly, ostatně jako vždy až když je po práci.‟ Prohodil Uwe směrem k veliteli jednotky a otočil se jeho směrem. Velitel byl poměrně mladý, přesto vypadal silně a odhodlaně, jeho paže byly napnuté a tvář nehybná. Knír který si tak namáhavě pěstoval se třepal jak těžce oddechoval a snažil se skrýt své emoce a nenávist k té osobě co stála před ním v tunelu. „Ti další, jsou mrtví?‟ Zeptal se Uwe velitele a opět k němu trochu popošel. Už je od sebe dělil jen metr. „Ano pane, všichni jsou mrtví.‟ „Výborně, mám rád čistě odvedenou práci.‟ Uwe už stál přímo před velitelem a svou pistolí mu pomalu přejížděl přes holou hlavu. Ačkoliv byl velitel poměrně vysoký, stále nedosahoval obludných rozměrů legionáře. Jeho vojáci jen tupě zírali a neodvážili se ani pohnout. Před nimi stál přece legionář, elitní voják, všechny by je nejspíš zabil bez mrknutí oka a ani by se nezapotil. Uweho rty se přiblížily k velitelově uchu, „Ještě jednou mě okřikneš, tak budeš další na řadě.‟
„Jen nezabíjejte to dítě, je přece nevinné.‟ Pronesl velitel třesoucím se hlasem, byl to odvážný muž, ale před ním stál legionář, elita elity a on se mu nemohl rovnat. Uwe odstoupil od velitele a odešel k dítěti, chvíli jej pozoroval a poté jej znovu chytl. Opět se podíval na velitele a obloukem k němu dítě hodil. Velitel obratně dítě chytil a zkontroloval jestli je s ním vše v pořádku. Ujištěný, že děťátku náhlý let vzduchem a dopad nijak neublížil, jej podal svému podřízenému. Legionář tam stále stál a hrál si se svou pistolí a drsným pohledem propichoval skupinku stojící před ním. Jeho pohled se opět střetl s velitelovým. Nesouhlasný výraz v jeho očí ho však nijak neobměkčil, nedokázal v něm vyvolat sebemenší pocit viny. Ani pohled na mrtvé tělo jeho sestry, z jehož hrdla stále vytékala krev v něm nevyvolal žádné emoce. Uwe pomalu zasunul svou pistoli do pouzdra a vydal se k levému tunelu odkud přepadl Roffa a Iv. „Sbohem krysy,‟ řekl a zmizel v něm.