Pozor varování!!! Je to parodie!!! Čtěte jen na vlastní nebezpečí!!!
Celkem nedávno jsem se s kamarády rozhodl navštívit herní veletrh. Všechno je všude a doslova na každém kroku je nějaký PC obchod.
Proto když se v jednom větším městě konal herní veletrh, vyrazili jsme já a moji kámoši Pepa a Ota na velkou herní jízdu. Na rozdíl od motorkářů, kteří vjeli až dovnitř s výkřiky:
„Teď těm slibotechnám ukážeme svůj hardwér“, jsme zaplatili tučné vstupné.
„Za ty prachy to tu musíme pořádně roztočit“ ,kvalifikoval se Ota ,největší to znalec, za našeho vůdce. Hned nám dokázal, že svoji přezdívku PAŘIČ nemá pro nic za nic. Svoji „spanilou jízdu“ po stáncích zahájil provokativními otázkami na mladou prodavačku v jedné z expozic s herními pomůckami astronomické ceny.
„K čemu je tohle?“ zeptal se s kamenou tváří. Prstem ukázal na věc velikosti pivního tácku. Dívka mu ochotně odpověděla.
„To je USB ohřívač na kávu.“ Ota nezaváhal. „No a co když budu mít chuť na čaj?“
„V pohodě si s tím ohřejete i čaj. Pozor ale musíte to mít kam zastrčit. Teda do nějakého USBéčka“. Dodala ochotně.
„A k čemu je toto?“, ukázal na zvláštní chlupatou věc oválného tvaru. Dostal fundovanou odpověd. „Toto je USB ohřívač na nohy. To aby vás při hraní hezábly“.
„Velikost je univerzální a vaše nohy budou mít konfort a pohodlí“. Pařič upřel zrak na další vystavenou věc, trojnásobné ceny. Prodavačka zazářila.
„To je „vlajková lod“ mezi herními pomůckami. Vyhřívaná klávesnice. Je samozřejmě mechanická v luxusním provedení s osvícením a právě světovou novinkou je vyhříváním. Je to opravdu luxus a navíc vyrábí je česká firma PROSEK z Prahy. To lomené pé je jejich logo. Cena 5500 Kč je zaváděcí.“
Otu zaujalo, že by v zimě ušetřil za uhlí. Nějakou chvíli jsme tam stáli a asi za odměnu nás prodavačka seznámila s majitelem firmy. Byl to asi padesátiletý sympatický chlapík.
„Hele nechci žádnou firmu pomlouvat, ale i ta nejdražší klavesnice od TESORO je proti týhle úplnej hadr.“ Ještě nějakou dobu jsme tam stáli a zírali. Ota byl z toho asi úplně vedle. Zmiňovanou klávesnici měl doma půl roku a už mu z ní padaly čudlíky.
Široký sortiment obyčejných klávesnic ho už potom moc nenadchl.
„To už radši budu psát na stroji po babičce“, prohlásil. To však nic nebylo proti staříkovi s holí, který vedle nás již umořil několik prodavaček stálými dotazy na funkci jednotlivých exponátů. Ota ho obdivně sledoval.
„Ten jim dává a určitě nemá doma ani starou 486″. Dědek zatím nevynechal jedinou maličkost.
Ota trefně poznamenal, že kdyby mu ty kočky radši daly nějaký reklamní předmět zdarma, možná by ho radostí klepla pepka a hned by měly pokoj. Zlatým bodem programu bylo představení dalšího dílu oblíbené herní série. Znalec Otik poradil čtvrtou řadu, prý aby nám nic neuteklo. Na jevišti se v rychlém sledu vystřídala šestice vývojářů. Vrcholem odpoledne mělo být představení nového dílu. Mnohem mladší účastníci kolem nás ječeli nadšením až nebyl slyšet hlas sličné překladatelky. Ota vyjádřil obavu, že omdlí v tlačenici a doufá, že bude vytažen z davu přítomnou pořadatelskou službou.
Odměnou za přestálé utrpení byl vylosován a mohl se zeptat vývojářské hvězdy, zarostlého mužika na cokoliv. Na otázku, zda tam za ty peníze bude něco nového, mu odpověděl.
„Určitě, ale musíš pečlivě hledat“.
Ota mu moc neuvěřil.
„Vdycky toho nakecaj kopec, a pak je tam novinek, že bys jen na jedný ruce spočítal.“
Vývojář mu stejně nerozuměl, a tak nacvičeně zaujal neutrální výraz.
Rázem bylo po rozhovoru a my jsme se přesunuli znovu ke stánkům v prvním patře. Vzali jsme útokem stoleček s ochutnávkou energetického nápoje. Ota si dal naráz dva kelímky a se slovy „pařbě zdar“, chvíli čekal až se dostaví účinek, a nezakrytě si prohlížel tři sličné, silně zmalované hostesky.
„Nezabralo to“,prohlásil zklamaně.
„To musíte chvíli čekat, pak to zabere“. Uklidňovala ho slečna.
„Karton byste mi jich dát domů nemohla?“zeptal se Pařič s nadějí v hlase.
„Bohužel rozdávat to ve velkém nemůžeme“, zchladila jeho nadšení vnadná slečna. Ihned na to nás odchytil podivný chlápík se slušnou kšticí a plnovousem.
Představil nám novou „amerikanskou konzoli“ nové generace. Dopodrobna nám začal vysvětlovat její široké použití.
„Prdneš tam placku se hrou, neinstaluješ jako ty lamy na PC a paříš a paříš. Prostě ta jede jako drak. Cena je nemalá, ale vyplatí se chlapi! “ Popadl ovladač a hned začal předvádět co tím asi myslel.
Začal hrát a ani si nevšiml že jsme vyklidili pole působnosti.
Přilákal nas totiž konkurenční stánek s japonskou konzolí.
Nějaký Japonec nás přivítal slovy:
„ Stará konjsole to už nic, konkurenční slabá moc slabá, a ta naše být silná moooc.“
„Vypadá jak brácha Okamůry.“ Poznamenal trefně Ota.
„ ..a pak ty jejich hry jsou na mne nějaký divný…“ Radši jsme oblehli stánek, kde rozdávali zdarma trička s herními motivy. Odborník Pařič se zalíbením zíral na mladé prsaté slečny, které je házely do davu. Bohužel než se dostalo na nás, slušivá trika došla. Dostali jsme jen plakát nového CODu. To bylo zklamání…
„Nechceš si zahrát zbrusu novou hru“ vyzvala Otu nějaká hosteska a už nás táhla k monitorům. Nám z fronty, která za komoušů nebyla ani na banány, naskočila hned husí kůže….. Pařič se zadíval na všechnu tu omladinu kolem.
„Pánové tak na mě toho bylo až až, dneska asi končíme.“
„Jo mě to už taky docela stačilo“ Prohlásil Pepa. Jeho slova zanikla v obrovském rachotu všudypřítomného techna. Velká herní párty začala a mládež se houfně hrnula na parket. Pro tři chlapy středního věku to už nebylo, tak jsme se zástupy lidí prodrali k východu. Tam bláhově toužíc po výhře, jsme hodili anketní lístky do osudí. Nevyhráli jsme bohužel nic.