Bude tomu už přes půlrok, co jsem zde na Zingu recenzoval Gothic I. I přes své mouchy (a že jich nebylo málo) jsem si hru užil jako dlouho žádnou hru předtím. Pokračování onoho, dnes už kultovního titulu, mě však dokázalo svou rozsáhlostí a propracovaností vtáhnou na ještě delší dobu. Po sedmdesáti hodinách hraní jsem konečně u konce. Můj dojem z tohoto věčně opěvovaného titulu se vám nyní pokusím prezentovat.
Po půl roce dobrodružství pokračuje
To první, co mě na Gothicu II velmi překvapilo, byla jeho návaznost na předchozí díl. Vše začíná prakticky ve stejném okamžiku, v jakém předchozí díl skončil. Do kůže reka, bezejmenného hrdiny, jsem se dostal až po několika týdnech událostí od úvodního videa. Na začátku jsem byl svědkem menší rekapitulace předchozích událostí a seznámil jsem se s primární zápletkou, jíž jsem se povětšinu hraní věnoval. Následovalo menší rozehrání. Po pár krocích jsem pocítil příjemné zlepšení. Ovládání je citelně vylepšené. A co víc, nyní mohu sbírat předměty pomocí myši! Bohužel nebo spíš bohudík se už nemůžu pomocí skoků pohybovat rychleji než během. Trochu jsem se pošťoural v čarodějově věži, pobral jsem pár (čti všechny) věci, které ležely kolem, a vydal jsem se na průzkum. Celou dobu mě zmocňoval pocit: „To je neuvěřitelné, zase jsem tady.“ „Starý dobrý Gothic, jak ho pamatuju.“ Po pár nalezených pokladech a setkáních se starými známými jsem pocítil jedinečnou atmosféru, jakou hry z Gothic univerza skýtají. Podpis studia Pyranha Bytes je na Gothic II znát více než dobře. Zkusil jsem si seslat kouzlo, skolit přerostlou štěnici pomocí luku a po staru vyřídit bestii pomocí zbraně. Jednoruční zbraní. Na tu nedám dopustit.
Khorinis, město příležitostí
No a jak čas šel, zabloudil jsem do obrovského přístavu, města příležitostí Khorinidu. Po vstupu do města mi bylo jedno jasné. Tady zkejsnu na hodně dlouho. Tipoval jsem deset hodin, ale ve výsledku to bylo nejmíň dvacet. Khorinis celkově je neskutečně propracované město plné úkolů, zajímavých i méně zajímavých postav. Člověk má pocit, že je tu pořád co dělat. Po opuštění hradeb jsem se krom nestvůr dostal do boje s ještě jedním soupeřem. Vyšší obtížností. Ony začátky v Gothicu nikdy nejsou zrovna snadné. A to, že souboj s prasetem musíte opakovat čtyřikrát, vás příliš nepovzbudí. Ale jde to. Na většinu nestvůr si jde najít taktiku. Úskok – sek- úskok – úskok – sek, funguje ve většině případů. Dále máte k dispozici magické svitky a střelné zbraně (tvůrci přidali kuše a ty já miluji, ať už jsou kdekoli). No, a když ani tohle na skolení stvůry nestačí, je na čase být kreativní. Zalagnout nestvůru o kámen a pak do ní střílet, vlákat ji do vody a nechat ji nečinně splývat a mezitím sekat nebo ji přilákat k hradbám, kde se vám dostane pomoci od NPC. To je jen výčet strategií jak vyzrát na, jinak nepřemožitelné stvůry.
Jedinečné charakteristické dialogy
Herní svět Gothicu II je mnohonásobně rozlehlejší, než svět Gothicu I. Ale obsahově celkem chabý. Krom města, které se opravdu povedlo, jsou to jen samé farmy a lučiny. Stále stejně vypadající lesíky, jeskyně. Na odporně zelenou zeleň zelenající se kam jen oko dohlédne, jsem začal být alergický. Malá variabilita lokací je nudná a stereotypní. Co však na Gothicu II zbožňuju, jsou rozhovory. Líbí se mi, jak jsou prokládány otázkami, které jsou úplně zcestné, a ještě víc miluji zábavné odpovědi na ně. Hned jsem si vzpomněl na jednu z mých prvních otázek z Gothic I. Chlapíka jménem „hlídač mostu“ jsem se hloupě zeptal „Co tady děláš?“ A on mi stroze odvětil „Co asi? Hlídám tady most.“ Na rozhovorech je také skvělé to, že nikdy přesně nevíte, jak NPC na danou otázku zareaguje. Jsou postavy, které nejdou pro ránu daleko, a které se do vás pustí i za mírně nejapnou poznámku. Stejné to je se smlouváním. Jsou postavy, u nichž jste schopni stlačit cenu na polovinu počáteční částky. A pak jsou tu postavy, které vás jen za pokus o smlouvání nekompromisně pošlou do háje. A máte po kšeftu. A pokud byl tento obchod součástí nějakého questu, máte i po questu. Takový je holt život v Gothicu.
Nostalgie…
Už na začátku jsem se letmo zmínil o „starých známých.“ Jsou to dobře známé postavy z prvního dílu. Tady jsem narazil na menší problém. A sice Gothic II je protkaný skrz na skrz postavami a hlavně událostmi z prvního dílu. Jsou zde celé zástupy „starých známých,“ na jejichž roli z Gothic I jsem si už nemohl vzpomenout. A to jsem hrál Gothic II pouhé dva měsíce po prvním dílu! Částečně za to může moje chabá paměť na jména všeho druhu, ale hlavně za to může fakt, že v Gothic I měly všechny postavy skoro stejné obličeje. Já si moc dobře pamatuju na hlídače, který mě nechtěl pustit to horní části starého tábora. Na kuchaře, který mi vaříval ragú ze žravých štěnic. Ale za boha si nevzpomenu, jak se tito dva jmenovali. A když na ně takhle narazím při hraní Gothic II, těžko si je spojím. Vždyť jeden vypadal jako druhý. Je to celkem škoda, hodně mi toho uniklo. Staří známí se vám sice snaží připomenout, kým jsou, jenže jsou moc struční. Těch pár lámaných vět mi málokdy stačilo, abych si charaktery pospojoval. Budete-li hrát Gothic II, důrazně doporučuji vrhnout se do ní co nejdříve po Gothic I. Dokud máte vše v živé paměti. Jediný, na koho jsem si po těch dvou měsících spolehlivě vzpomněl, byl Diego.
Dilema
Jak hra pokračuje, a vy se prokousáváte první kapitolou, čeká vás důležitá volba. Stejně jako v Gothic I, i zde si budete muset vybrat jednu ze tří dostupných frakcí. Čekají na vás paladinové, hrdinní stoupenci dobra, rytíři ve službě boha Innose. Déle žoldnéři – sdružení prosazující nezávislost zdejších statkářů. Jsou to dobří chlapi, většina z nich je z Gothicu I a i když jsou jejich hlavní motivací peníze, nepřišli o vlastnosti jako čest a dobré úmysly. O mázích toho není příliš co povědět. Tvrdošíjní stoupenci boha Innose, silně věřící skupina tak trochu jiných bojovníků, kteří se místo meči ohánějí kouzly. Kouzlit budete moci, ať jste se přidali k jakékoli frakci. Jen mázi však svedou čarovat, aniž by potřebovali magické svitky. Volba jedné ze tří frakcí je nesmírně podstatná. Vaše rozhodnutí se s vámi potáhne do konce samotné hry. Je nutné zvážit všechny benefity, jež cechy nabízí. Člověk si musí najít styl boje, který mu bude nejvíce vyhovovat. A taky musí zvážit prostředí, které je mu nejbližší. Já si nakonec vybral paladiny kvůli blyštivým zbrojím, které mě bili do očí, když jsem procházel kolem jejich členů. Ale zpětně bych si vybral žoldnéře. Tamní členové mi byli nesrovnatelně bližší než nabubřelí paladinové.
Nepovedená hlavní zápletka
Jaksi jsem se zapomněl zmínit, o čem vlastě druhý Gothic je. Do světa Khorinidu vtrhla hrůzostrašná armáda temnot. Krvelačné zástupy orků už se nemohou dočkat, až si své břitvy ušpiní lidskou krví. A v čele této armády stojí bytosti ze všech nejobávanější. Draci. A náš hrdina „The Chosen One,“ je bude muset, jak už správně tušíte, zlikvidovat. Na začátku druhé kapitoly se vám odhalí úplně nový svět. Teda, nový svým způsobem. Opět se podíváme do starého dobrého hornického údolí (pro neznalce, to je to území z Gothic I). Procházet hornickým údolím a sledovat co se tu stalo, to byla učiněná nostalgie. „Tohle je to jezírko, kde to všechno začalo.“ „Na tomto místě jsem se za láhev piva dozvěděl užitečné informace o lovu,“ říkal jsem si sám pro sebe při pohledu na místa, kde jsem onehda strávil nějakých čtyřicet hodin. Hornické údolí se radikálně změnilo. Jednak ztratilo barvu – nyní vypadá tak nějak sešle. Dále se zde usadily houfy orků, které si dokonce kolem trosek hradu starého tábora vybudovaly osadu. A jistou část této země dokonce pokryla sněhová peřina. Nadšení a nostalgie však velmi brzy opadly a já si uvědomil, jak neskutečně prázdné a odbyté hornické údolí vlastně je. Jediné NPC postavy se schovávají ve starém hradě a ve zbytku světa narazíte jen na jediného živáčka. To se tvůrcům moc nepovedlo. Hornické údolí má svůj potenciál a tvůrci ho zabili tím, že na jedno místo plácli tucet NPC, zbytek světa vyplnili stovkami nestvůr a hotovo. Škoda.
Úpadek a stereotyp
Po mdlé druhé kapitole přišla o něco příběhovější třetí kapitola. Došlo zde k prohloubení zápletky a já začal poprvé pociťovat stereotyp. Ani ne proto, že jsem hru hrál už přes padesát hodin, ale spíš proto, že to, co jsem na první kapitole zbožňoval, bylo nenávratně pryč. Vážný pohled postav na nynější události se mi tuze nezamlouval. Ten skvělý odlehčený styl z první kapitoly byl nenávratně ztracen a s každou další kapitolou jsem si více a více přál hru dohrát. Šestá kapitola pak byla nuznost sama. Táhlý koridor, který násilně oddaloval hráče toužícího po dokončení hry. Vlastně šlo o jakýsi skalní chrám, v němž jsem řešil logické hádanky na úrovni prvního Tomb Ridera. Popravdě nechápu, proč tvůrci zahodili skvělou zápletku z první kapitoly o nadvládě a svobodě zdejších statkářů a vrhli se na ultraklišoidní zápletku o napadení světa temnotou a heroické záchraně spočívající na bedrech vaší osoby. Protože jen vy jste ten vyvolený, který dokáže odvrátit zlo a vrátit světu rovnováhu. Celé to zachraňují skvělé postavy, díky nimž jsem se na dokončení příběhu těšil. Na příběhu je chvályhodný jen fakt, že vám sami stoupenci temnot rádi vysvětlí, co je žene za zkázou lidské civilizace a snahou o nadvládu nad světem. Hodně mě potěšilo, že jsem mohl vést s draky dlouhé debaty o jejich nekalých úmyslech, o jejich přesvědčeních a pohledech na lid. To však bohužel nestačilo.
Závěr
Celkem se nabízí otázka, který ze dvou Gothiců je lepší. Inu, co do atmosféry dominuje jednička. Život pod kopulí na mě zapůsobil o dost víc, než farmaření v Khorinisu. Hlavní zápletka byla opět lepší v Gothic I. Snahy opustit trestaneckou kolonii s přehledem přebíjejí zápletku o záchraně světa před zlem. Ale ve věcech jako hratelnost, možnosti, rozsah světa a celkový obsah značně dominuje Gothic II. V mých očích jsou obě hry skoro vyrovnané, osobně bych se přeci jen přiklonil ke Gothic II. A k hodnocení. Spolu s datadiskem Noc Havrana, o němž se důkladně rozepíši v dalším článku, byla PRVNÍ KAPITOLA Gothic II vůbec nejlepším RPGčkem co jsem kdy hrál a jednou z velmi mála her, které si zaslouží desítku. Ale zbylým pěti kapitolám bych nedal více než 6/10. Bídnou zápletku sice zachraňují silné charaktery a výmluvní draci, slastného pocitu, jaký jsem pociťoval v první kapitole, se mi už nedostalo. Jste-li byť jen okrajoví fanoušci RPG žánru, dejte sérii Gothic šanci. A jste-li skutečnými fanoušky RPG žánru, máte Gothic už dvakrát třikrát vyhraný, nemám pravdu?
