RECENZE – ELEX – Nasr@t na Andromedu, tohle je pokračovatel Mass Effectu!

;-(

Přepadla mne krize. Herní krize. Nic už mě nebaví. Všechny současné hry mi připadají jak přes kopírák, chybí jim originalita, jakákoli invenčnost, nepřinášejí nic nového. Poslední dobrý Assassins Creed byl Rogue, poslední dobrý Dragon Age byl Origins, nový Fallout byl primitivní sračka a k nově vydanému dílu Mass Effectu se raději nebudu vyjadřovat. Sem tam se na nezávislé scéně zjeví něco solidního, ale vzato obecně, hry už mě netěší. Rozhodně ne tolik jako kdysi.

 

Naději ve videohry mi vrátil až týden zpátky ELEX. Nebudu zastírat, že jsem skalní fanda Piranha Bytes, jejich kultovních Gothiců, ale také neprávem nedoceněných Risenů (tedy, Risen 3 byl slabší, ale jednička i dvojka byly pořád skvělé). Ta hra nevypadá na dnešní poměry zrovna dobře, ovládá se krkolomně, a to hlavně při soubojích. V hráči zanechává dojem, že měla světlo světa spatřit na přelomu tisíciletí. Jakoby tvůrci zcela ignorovali videoherní trendy posledních deseti let. Hra na mě působila mnohem archaičtěji, než i třeba předchozí Risen 3. První dojem tedy nic moc. Hra začíná cutscénou, kdy vám představí planetu Magalan, kterou zasáhla vesmírná kometa a vyhubila většinu života. Kometa však na planetu přinesla vesmírnou substanci jménem elex, která v jejím uživateli probouzí nadpřirozené schopnosti. Její nadužívání ale způsobuje mutace, proto je celá planeta zamořena zmutovanými kreaturami. Přeživší si brzy uvědomili možnosti elexu a začali o něj válčit. Jsou zde 4 frakce.

• Klerici, akolyté, kteří se nebojí využít potenciálu elexu, jsou posedlí technologiemi a věří, že skrze ně mohou nalézt spásu.

• Berskři, přírodní lidé, kteří se štítí technologii a věří ve spásu skrze souznění s přírodou, elex proměňují na manu a ta jim umožňuje používat magii.

• Psanci, anarchisti, kteří žijí na poušti v ústraní, mají bytostný odpor k pravidlům a elex užívají jako drogy.

• Albové, zdejší bad guys, se naprosto odevzdali elexu. Ten v nich potlačil veškeré lidství a teď chtějí vyhubit veškerý organický život.

Náš protagonista Jax je bývalý alb, který, když přežije svou popravu, dostane šanci v sobě probudit ztraceného člověka. Ve hře se řeší jeho osobní linka, jeho temná minulost, kdo ho nechal popravit. Dále pak Jaxův úděl zastavit válku proti albům, sjednotit rozezlené frakce a k jedné z nich se přidat.

První herní momenty ve mně budily smíšené dojmy. Neměl jsem nejlepší pocit z divného mixu fantasy-sci-fi-post-apo ani z poněkud stereotypního úvodu do hry. A prvních pár hodin to nebylo o nic lepší. Po úvodu vás v doprovodu společníka čeká pochůzka do města berskrů, kde se na vás vyvalí strašlivé množství questů a s nimi se pojících dialogů. To byl problém. Hra mě za tu dobu nedokázala vtáhnout natolik, abych měl chuť řešit malicherné problémy světa, na kterém mi pramálo záleží. Do hry jsem se prostě nemohl dostat. Tady jsou ve výhodě právě AAAčková studia, která mají rozpočet vytvořit strhující úvod plný emocí, který hráče naprosto pohltí. V případě elexu je vše takové statické, rigidní, skoro až nudné a chce to notnou porci hráčova úsilí dostat se do toho všeho. Ničemu ani nenapomáhá přestřelená obtížnost.

 

Frustration: The Video Game

Nevím, co si tvůrci mysleli. Možná, když hru tvořili, věděli, kam jít a co dělat, a tak jim hra při testování připadala naprosto vyvážená. No já nevím. Rozumějte, na začátku hry jste natolik slabí, že až na nejslabší stvůry nejste schopní nikoho porazit. Nemůžete se vydat ven sbírat zkušenosti, neboť ve hře nejsou nic jako start-game oblasti, slabí mobové se zde procházejí spolu se stvůrami, které nesejmete ani s úrovní 20. Můžete si koupit silnější vybavení, ale nemůžete si jej nasadit. To vyžaduje body síly a odolnosti a ty vy nemáte, ty dostanete s dalšími úrovněmi. A nemůžete ani dělat questy, tedy většinu z nich. Questy často vyžadují, abyste někoho zabili, či vás posílají do oblastí, kde jsou příliš silní nepřátelé. Jste tedy v začarovaném kruhu. Hra vás tlačí k tomu se zlepšit, ale nedá vám k tomu možnost. Co má tedy hráč dělat? 90% nepřátel vás zabije na ránu, vy je zabijete použitím 100-200 šípů, v lepším případě. Po osmi hodinách hraní jsem začal propadat frustraci. Bloudit jsem marně divočinou ve snaze najít slabší stvůry. Snažil jsem se plnit questy, ovšem vždy, když jsem došel na místo určení, čekali tam 4 vojáci, které jsem prakticky nemohl porazit. Zabrouzdal jsem tedy na fórum steamu ve snaze najít odpověď, co dál. Měl jsem pocit, že mi něco uniká. Neúspěšně. Tento problém trápil nejednoho hráče a rady typu „schovej se za kámen a dvacet minut po něm střílej šípy, zhruba 300 by jich mělo stačit“ mi nestačily. Byl bych v tomto bodu přestal hrát, nebýt starých dobrých trainerů. Říká se, že cheaty podkopají hratelnost a znehodnotí herní zážitek, já ale takový pocit neměl. Já zabiju nepřítele na zásah, on mě zabije na zásah – that’s fair enough. Cheaty jsem vypnul někdy po 25. úrovni, až už jsem měl pocit, že je obtížnost spravedlivá.

 

Moc se mi nelíbil ani svět Magalan. Byl příliš roztahaný a nedostatečně zaplněný, navíc mě iritovaly nepřirozené stometrové převisy, přes které byla otrava se dostávat. Mnohem víc se mi líbil menší, ale úžasně strukturovaný svět Gothicu – Night of the Raven nebo Risenu 2. Co se mi líbilo, bylo prostředí. Nemyslel jsem si, že mix středověkých vesnic, post-apokalyptických pouštních plání a sci-fi technologických základen může kdy fungovat. Inu, může a funguje naprosto dokonale. Chvílemi jsem měl pocit, jako bych hrál 3 hry v jednom. S každou lokací se pojí vlastní linie hlavních i vedlejších úkolů, unikátních míst k prozkoumání, tajností a pokladů. Nejvíc mě v tomto oslovila post-apokalyptická poušť psanců. Nesmírně se povedly taky úkoly ghetta pod kopulí, jasně odkazující na původní Gothic. Slabší mi přišla lávová země kleriků a její úkoly. Za problematický považuju soubojový systém. Mimo to, že je krkolomný, mě u zbraní na blízko vadilo omezení výdrží – můžete seknout jen několikrát, pak musíte čekat. U zbraní na dálku však nic takového není, takže jsem se takřka celou hrou prostřílel, zprvu za pomocí luku, později pulzních a plazmových pušek. Nepovedla se moc ani magie, hráč se k ní jednak dostane dost pozdě, až se vstupem do frakce a druhak není nic moc užitečná. Výtku mám k frakci psanců, přidání k nim obnáší strašně chabé benefity, v důsledku se to absolutně nevyplatí, i když mi psanci byli nejbližší.

 

But wait, there’s more!

No ale teď to hlavní. Příběh. Hra má v první řadě naprosto dokonalé dialogy, každý náhodný charakter působí jako oduševnělá osobnost. Navíc to, co říkají, nejsou jen nudné generické žvásty, všechny dialogy jsou poznamenány osobností mluvčího. Najdeme tady postavy energické, vznětlivé, sarkastické, charismatické, nemluvné, zákeřné, protivné, jízlivé, morální, amorální, idealisty, pragmatiky a jejich mix. Díky tomu každý jednotlivý rozhovor působí unikátně, protože krom samotného sdělení dialogy dominují formou, sdělovanými emocemi. To je něco, na co už se dnes ve hrách moc nehledí. Pro scénáristy je jediná důležitá sdělovaná informace, ale už zapomínají, že ta informace pochází od unikátního člověka, který její podání stylizuje podle sebe. Zapomínají na lidskost. Žádné jiné herní studio to takhle neumí. Ohromně se podařil taky příběh, který považuju za vůbec nejlepší ze všech Piranních her. Nejde jen o hlavní linku, ale i o množství geniálních vedlejších úkolů, natolik svébytných, rafinovaných. Nejednou jsem se blaženě pousmál nad rozuzlením vedlejších linek.

Strašně moc se mi líbil jedinečný systém emocí. Pokud při dialogu odpovíte spontánně, podníceni emocemi, sníží se vám chlad. Pokud odpovíte analyticky, s odstupem od svých emocí, chlad se vám zvýší. Je tedy na vás, jestli se z vás stane člověk, nebo v sobě lidskost potlačíte. Obě možnosti přinášejí řadu benefitů, ale také dialogových voleb v pozdější fázi hry. I díky nedokonalému překladu do angličtiny a mé inkompetenci se řádně naučit německy pro mě nebylo vždy snadné odhalit, jestli a když už, tak která z dialogových voleb povede ke snížení/zvýšení chladu. No a hlavní příběh. Paráda. Jak mi byl ze začátku osud velitele Jaxe ukradený, postupem času mě totálně pohltil. Hodně dělají flashbacky, které odhalují rekovu temnou minulost. Zápletka začíná celkem genericky, no postupem času se z ní stane plnohodnotné rodinné drama. Ve hře nechybí spousta skvělých RPG prvků, jako vlastní družina, možnost romancovat postavy, či vlastní víska a váš příbytek. Samozřejmostí je množství konců, které ovlivní vaše volby v průběhu hry.

 

Epilogue

A proč to úvodní přirovnání k Mass Effectu? Mass Effect trilogie pro mě byla, je a mám strach, že na vždy i bude ukázkou dokonalého herního média. Geniální mezigalaktický opus, 120+ hodin, top DLC která dávala smysl. Vše, co mám rád na hrách, proč hraju hry, na jednom místě. A ELEX je pro mě první hrou, která se tomuto standardu dokázala přiblížit…