Vyzkoušejte si zdarma pět her ze série Assassin’s Creed

Jedničku jsem nehrál (ale byl jsem pasivní divák téměř celého průchodu). Dvojka mne zaujala, zahrál jsem si ji a zamiloval jsem se. Byla skvělá. A s nostalgií vzpomínám na okamžik, kdy jsem se objevil v Benátkách a rozezněla se hudba od Jespera Kyda. Pozdější Brotherhood jsem si možná užíval ještě o něco víc. Revelations nebyla špatná, ale už jela ze setrvačnosti. A hudbu už nedělal Jesper Kyd. A pak přišla trojka a já byl zklamaný. Města byla pryč, místo nich jsme běhali po stromech. Hlavní hrdina byl nějaký podivný ňouma. Aspoň tak na mne působil. Překvapení ze začátku hry, kdy jsme hráli za někoho jiného (otce?), na mne příliš nezapůsobilo. Trojka byla hlavně o tom, že Ubisoft chtěl udělat hru z historického amerického prostředí, protože byla šance, že se toho v USA prodá bambilión. A nejspíš i prodalo. Čtyřku jsem dohrál, ale nechápal. To že má být asasín? Tenhle pirát, který se dostal k vybavení na začátku hry nějakou náhodou? K pirátům jsem si žádný vztah nevybudoval, tak jsem nechápavě zíral na hlavního hrdinu, když truchlí nad smrtí Černovouse. A protože mne námořní souboje a ježdění mezi ostrovy nebavilo, nakonec mne ani čtyřka nebavila. Nejhorší byly „stealth“ pasáže s lodí! Nechápal jsem, jak tohle mohli designéři vymyslet a producenti odsouhlasit. Od Unity jsem moc nečekal a taky moc nedostal. Hra vypadala hezky, ale bylo mi jasné, že davové scény sice pěkně vypadaly v trailerech, ale ve hře byly otravné. Kromě toho, že snižovaly na PS4 fps, tak snižovaly i rychlost pohybu po ulicích. A tak jsem nakonec běhal po střechách, protože to bylo pohodlnější. Ale v tomto díle se poprvé začal objevovat trvalejší problém: Čím víc se Ubisoft přibližoval moderní době, tím víc se ve hře musely objevovat střelné zbraně a ty nefungovaly dobře – hra na ně nebyla stavěná. Protivníci byli otravní svojí schopností střílet a Ubisoft to musel řešit různými berličkami (zablikáním ikonky a možností „uhnout“ nebo použít lidský „štít“). Ale přidali tam celkem zábavné plánování „stealth“ možností, jak se dostat do budov. Problémy se ještě zvětšily v Syndicate, protože zvětšené město s širokými ulicemi bránilo parkouru, a tak hra přišla s „kotvičkou“ a s možností už vůbec nešplhat po domech a neskákat po střechách. Výskyt střelných zbraní se samozřejmě ještě zvýšil a velikost města byla kompenzována nesmyslným ježděním v kočárech alá „Viktoriánské GTA“. Hraní za dvě postavy sice vše osvěžilo, ale mužská postava byl (s odpuštěním) debil. Ale nakonec se mi to asi líbilo víc než předešlé díly, které přišly po Eziovi.
Nové díly alá souls-lite, jsem už nehrál. Jen chvilku Origins. Mapy byly stále větší, děj se posunul do (pro mne) nesmyslné minulosti (asasíni v Egyptě? asasíni v Helénistickém Řecku?) a rozsahem a délkou mne už odrazovaly.