Recenze The Caligula Effect 2 – bez lítosti!

Historie [ano, je to narážka na tvůrce hry – pozn. autora] série The Caligula Effect se začala psát již před mnoha léty. Možná to vypadá trochu divně, když říkám “historie série”, protože čtete recenzi teprve na druhý díl, ale studio Hostoria má na svém kontě již prakticky třetí titul. První The Caligula Effect totiž dorazila na PS Vitu již v roce 2016, a o rok později také na západ, ale protože v té době už Vitě viditelně docházel dech, neměla hra šanci oslovit větší publikum a tím pádem i uspět.

Proto jsme se o dva roky později dočkali rozšířeného remaku, využívající silnější hardware konzolí PlayStation 4 a Switch a PC platformy, v podobě ne zrovna povedené hry The Caligula Effect: Overdose (naše recenze zde ). Doprovázelo ji a v úspěchu mělo pomoci anime Caligula se skvělým soundtrackem, které ale taky nedopadlo podle představ tvůrců úplně dobře a spíše jde o čistě průměrnou záležitost. Proto pro mne bylo ohlášení “dvojky” velkým překvapením a zmínky o The Caligula Effect 2 jsem začal skutečně vyhledávat. Zajímalo mne, jestli se studio vyvarovalo chyb. Hru máme už chvíli venku a univerzum je rozšířeno o nové mechaniky a postavy. Jak to ale prospělo značce, se dovíte níže.

• Platforma: PlayStation 4, Nintendo Switch (recenzovaná verze)
• Datum vydání: 22. října 2021
• Výrobce: Historia Inc.
• Distribuce: NIS America
• Žánr: JRPG,
• Česká lokalizace: Ne
• Multiplayer: Ne
• Dat ke stažení: 6,6 GB (Switch verze)
• Herní doba: 40+ hodin
• Přístupnost: 12+
• Prodejní verze: Krabicová i digitální
• Cena: 1 399 Kč

Reálně nebo virtu(re)álně?

The Caligula Effect 2 nabízí jako v prvním díle bezejmenného hlavního hrdinu, který je bez vysvětlení vtažen do virtuálního světa jménem Redo. Ocitnete se tak v něčem, co by se dalo přirovnat ke kultovnímu Matrixu a důvodem vaši přítomnosti zde je to, že ve skutečné realitě něčeho litujete. Vtažení se provádí prostřednictvím skladeb virtuadollu jménem Regret, což je v podstatě obdoba vocaloidu jako jsou Hatsune Miku, Kagamine Len nebo Akita Neru.

Když si pak definujete postavu (pohlaví, jméno a trochu charakterových rysů) je váš nový virtuální život přerušen vpádem další virtuadoll. Tentokrát se jmenuje χ [vyslovuje se Key – pozn. autora] a na první pohled je tak trochu „střelená“. Snaží se zničit Redo a potažmo také snahy Regret o udržení co největšího počtu lidí v něm, ale protože χ sama nezmůže vůbec nic, tak vás takříkajíc násilím požádá pomoc. Ze začátku jste pro ni pouhým náhodným kolemjdoucím, který ale naštěstí zareagoval podle jejího očekávání a může se tak stát účinným nástrojem.

Ocitnete se v něčem, co by se dalo přirovnat ke kultovnímu Matrixu.

Samozřejmě netrvá dlouho a na scénu přichází i stará známá organizace padouchů Obligato Musicians, kteří jako spojenci Regret pro ni skládají hudbu. Jejich písně udržují lidi bezstarostné a zasněné a díky tomu je Regret může použít třeba k proměně v monstra. Tato monstra občas dokonce napadají okolní lidi a vy můžete s pomocí χ trochu vyrovnat síly. Nebudete na to sami (nebo sama, podle toho jaké pohlaví avatara si zvolíte), protože ti, kteří si dokážou chyb ve virtuálním světě všimnout, jsou schopni probudit pomocí Catharsis Effectu sílu a bojovat.

Souboj nanečisto

Pokud jste hráli první díl The Caligula Effect nebo remake Overdose, pak je vám jasné, že soubojový systém funguje ve stejném pseudotahovém stylu. Ve skupině máte najednou až čtyři členy a každý z nich má samozřejmě vlastní sadu dovedností a schopností a jiné typy útoků podle zbraně, kterou dokážou ovládat. Z příkazů si vybíráte v něčem, co jde přirovnat k pseudoreálnému času. Vaši spojenci se pak mohou po bojišti pohybovat a útočit způsobem, který vám dovoluje zasáhnout více cílů najednou. Když se totiž zaměříte na nepřátele a do cesty útoku se náhodou připlete další cíl, utrpí poškození i tento další nepřítel. Samozřejmě to ale funguje i naopak.

 

1 z 8

- +

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

Tuto náhodu lze do jisté míry ovlivnit. Nejpodstatnější, aspoň ze začátku, součástí tohoto bojového systému je funkce Imaginary Chain. Ta vám totiž dopředu umožňuje zobrazit náhled průběhu vašich útoků a zjistit si jejich efekt a podívat se i na akce vašich nepřátel. Díky tomu můžete efektivně nastavit jejich blokování, vyhýbání se útokům nebo zvolení lepších/výhodnějších protiútoků. Do jisté míry proto můžete snížit míru rizika, rozbít obranu a maximalizovali poškození, které následně rozdáte. Samozřejmě záleží na úrovni vaší a vašeho nepřítele a také na vámi zvolené akci. U každé dopředu vidíte procentuální úspěšnost a čím lepším nepřátelům čelíte, tím nižší máte šanci uspět. Ale není nic uspokojivějšího než když vyberete útoky, shlédnete jejich animace, nahážete na spojence buffy, na nepřátele naopak debuffy a všechno zřetězíte do jedné šílené akce, která dokonale vyjde.

Funkce Imaginary Chain vám totiž dopředu umožňuje zobrazit náhled průběhu vašich útoků a jejich efekt.

Ale! To vás bude bavit ze začátku. U spojenců si můžete zvolit i automatické akce a bez mučení se přiznám, že jsem je v pozdějších fázích používat prakticky neustále. A tím, že je můžete vypnout kdykoli během souboje, ovládal jsem jen postavy na nízkém levelu nebo když jsem stál proti silným nepřátelům.

Nechť decibely duní

Již několikrát jsem zmínil, že mne Overdose zklamala. To jsme ale netvrdil o sountracku hry a za tím si stále stojím. I když se výhradně zaměřuju na japonský metal, případně rockmetal nebo punk’n’roll, mám OST z stále v autě a občas si ho pouštím. A i boj v The Caligula Effect 2 je vyloženě podpořený parádními skladbami. Dovolím si říct, že některé z nich mohou aspirovat na nejlepších písně z videoher [a to mám opravdu rád třeba soundtrack z Chrono trigger nebo cokoli od Nobua Uematsy – pozn. autora].

Některé ze skladeb mohou aspirovat na nejlepších písně z videoher.

Každý dungeon a každý Obligato Musician má svou vlastní ústřední melodii. Tu složili různí umělci známí z již zmíněného vocaloidu a každou nazpívala Regret. Tato melodie slyšíte při průzkumu pouze instrumentálně, ale jakmile se spustí souboj, hudba neskutečně vygraduje použitím zpěvu. Fungují tak jako soubojové téma každé kapitoly a pokud pak dungeon vyčistíte, můžete tuto bojovou melodii uložit jako χ-Jack. Tato funkce vám během souboje umožní přivolat χ a svůj tým na omezenou dobu pořádně napumpovat podle zvolené skladby různými buffy. Tyto písně už nazpívala dabérka χ a díky tomu mají zase trochu jiné aranžmá.

Triwizard maze!

Nejhorší vzpomínky na Overdose se u mne vážou na dungeony/bludiště. V první hře byl totiž jejich design vysloveně špatný. Vytvořeny byly neustálým kopírováním a vkládáním jejich částí, což sice vedlo k neustálým  střetům s nepřáteli a relativně rychlému levelování, ale zábavné to prostě nebylo. Cokoli jiného, co byste pak hráli by bylo velmi lehce o několik tříd výše, dungeony v The Caligula Effect 2 jsou vzhledově příjemné  a svým způsobem jsou i zábavné, ale hlavně nejsou únavné.

 

1 z 8

- +

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

Příkladem může být hned jedna z prvních lokací, ve které probíháte vlakovým nádražím, přeskakujete koleje a skáčete z vlaku na vlak. Nebo i samotné budovy akademie, byly najednou zapamatovatelné a procházet šly i bez koukání do mapy. To jsem v Overdose snad do konce hry vůbec nedokázal. Při procházení dungeonů navíc ostatní členové skupiny občas něco prohodí a někdy jde i o krátké rozhovory, které doplňují celý obraz scény.

Píše se rok 2021?

Dalším obrovským kladem v The Caligula Effect 2 je obsazení. Z každé svým způsobem vyzařuje jejich osobnost, jen to trochu kazí jejich modely a animace. Občas se také stane, že je vám postava při rozhovoru typu vizuálních románů sympatická, ale ve 3D najednou na přitažlivosti ztrácí. Ale všechno tohle je klidně přehlédnete a bude vám úplně jedno z jiných důvodů.

The Caligula Effect 2 dokáže krásně rozbourat zažité stereotypy ostatních JRPG.

To, jak jsou jejich charaktery napsány a jak jsou zvoleni dabéři, dodává všem plasticitu a možnost aspoň jednou ve hře skutečně zazářit. Snad kromě vás samotných, protože i když občas vidíte při rozhovorech své odpovědi, ale hlas máte stejně zvučný jako ikonický Gordon Freeman. Zároveň dokáže The Caligula Effect 2 krásně rozbourat zažité stereotypy ostatních JRPG. Už tak nějak očekáváte, že horkokrevná bude používat silné útoky nebo ohnivou magii, ale tady může být nejsilnější postavou drobná dívka s katanou v ruce. Takže všude jinde si patrně vybíráte členy skupiny podle oblíbenosti, vzhledu nebo podle schopností, ale tady budete opravdu hodně uvažovat abyste zjistili, jakou postavu chcete v danou chvíli vzít s sebou. Prostě nechcete nikoho nechat sedět pomyslně v koutě.

Navíc vás hra “nutí” prožít si s každým členem krátké osobní podpříběhové epizodky a tím si chtě nechtě prohloubíte vlastní vazby, ne jako hlavní postava hry, ale jako hráč, a protože každý z nich má své vlastní důvody, proč se ve virtuálním světě ocitli, můžete je bez výčitek litovat [anglicky regret – pozn. autora].

Předvídatelnost není chybou

I když patrně většinu důvodů členů vaší skupiny uhodnete s postupujícím příběhem dopředu, vůbec vám to nevadí. Vy jste tady proto, abyste jim pomohli a ve hře je neuvěřitelně důležité, aby se jednotlivé dílčí zápletky nezredukovaly pouze na naverbování do Go-Home Clubu, ale taky na jejich “záchranu”. Většina z nich je ve finále dost intenzivních a možná se vám některé dostanou dost pod kůži. Věřím, že na některé nezapomenete ani po skončení závěrečných titulků.

Na závěr ještě jeden odpověď. Pro hraní The Caligula Effect 2 nemusíte mít za sebou první díl a ani nemusíte znát její příběh. I když narazíte na různé odkazy, je děj dostatečně silný a vytvořený tak, aby vám podal ucelený pohled na svět hry. Je prostě vytvořený s ohledem na fanoušky nebo na nováčky. Přinejhorším vám nedocvakne pár detailů, ale nejde o nic tak dramatického, aby vám to změnilo pohled na celkové pochopení příběhu.

Za poskytnutí hry pro recenzi děkujeme společnost NIS America. hru The Caligula Effect 2 můžete zakoupit v obchodě Xzone.cz.