Half Life: Alyx – první dojmy

Popravdě nevím, jak dlouho jsem na tom balkóně stál, ale mohlo to být klidně čtvrt hodiny nebo i více. Zpětně mne docela mrzí, že mi u toho někdo neměřil tep, protože takovou explozi emocí a dojmů jsem už hodně dlouho nezažil. Část toho byla samozřejmě vlna nostalgie a dojetí, protože jsem po dlouhých letech zase stál tam, v City 17. A tentokrát to nebyl plochý obraz na televizi nebo monitoru, ale opravdu jsem stál na balkóně uprostřed města a zakláněl hlavu, jak se nade mnou tyčil jeden z mimozemských pylonů a prolétaly biomechanické lodě.

Hra vás na ten balkón nad City 17 postaví hned na začátku a zatímco tam stojíte, město kolem vás žije svým životem. V ulicích pod vámi vysedávají lidé, holubi zvědavě posedávají na okraji střechy, nad střechami se tyčí kráčející pavoukovité stroje. Všechno to přitom vypadá graficky naprosto úžasně, od fotorealistických textur domů přes odlesky v kalužích až po zašlou etiketu na lahvi od piva, kterou můžete díky parádní fyzice a ovládání naprosto přirozeně hodit do dálky.

Poctivý Half-Life

Když pominu naprosto úžasnou grafiku, od parádních horizontů po propracované předměty na poličkách, je na hře i v jiných směrech poznat, že se na ničem nešetřilo. Ačkoliv Half-Life: Alyx samozřejmě nemá filmečky, příběh je neustále vyprávěn pomocí dialogů mezi postavami a dějových scén, které se odehrávají kolem vás – přesně tak, jak to známe z předchozích dvou her. Proti nim mi ale přišlo, že jsou zdejší dialogy ještě lépe napsané i zahrané, zkrátka a dobře herní průmysl od té doby ušel také kus cesty a zde je naprosto očividná AAA péče.

V praxi mi tak samotná hlavní hrdinka Alyx přirostla k srdci ještě více, než z minulých her a epizod. Obzvláště její probírání se staršími vědci, jak že fungoval život na naší planetě před příchodem mimozemšťanů, působí vtipně a dojemně zároveň („jak to myslíš, že jste si dávali k masu ještě brambory a navíc zeleninu… to jako všechno dohromady?“). Samozřejmě mi to také trochu evokovalo současné vzpomínky na doby před karanténou, kdy jsme mohli normálně chodit po ulicích bez roušek, do kina, na koncerty a tak dále. Holt správná hra ve správnou dobu.

Je poznat, že se na ničem nešetřilo.

Ještě o fous působivější jsou ale momenty, kdy jste sami potmě v nějakém podzemním labyrintu, pokrytém slizem a mrtvými těly, ve tmě kolem vás to všelijak syčí a čvachtá a zatímco se nervózně otáčíte za úzkým kuželem světla vaší svítilny, Alyx roztřeseným hlasem komentuje, že jí dochází odvaha. V takových chvílích jsem si opravdu připadal, jako že tam jsem s ní a její bojácnost byla vyloženě nakažlivá. Tím spíš, že jsem měl třeba málo nábojů nebo bylo ve tmě kolem mne kromě nepřátel také několik výbušných barelů, takže jsem musel střílet jen velmi opatrně, abych se sám nevyhodil do vzduchu. Zkrátka a dobře, v těchto momentech mi hra velice připomněla tu památnou noc, kdy jsem na jeden zátah s VR helmou na hlavě dohrál Resident Evil VII. Pak ale přišla divoká přestřelka s vojáky Combine, která mi naopak ostrým a hlasitým techno soundtrackem připomněla spíše nový Doom.

Fyzika vašich rukou

Fyzika a její geniální zapracování do samotného jádra hratelnosti proslavily už Half-Life 2 a přestože šlo tenkrát opravdu o průlom, od té doby jsme si na kvalitní simulace fyziky ve hrách docela zvykli. Přesto mi přijde, že se Valve povedlo to kouzlo znovu zopakovat a právě chování předmětů v prostředí kolem vás je znovu ohromující, tentokrát především proto, že věci naprosto přirozeně reagují doslova na každičký váš dotek. Určitě si pamatujete tu pasáž v traileru, kde se hráč přehrabuje mezi nepořádkem na poličce, aby tam rychle vylovil dvě patrony do brokovnice, než do místnosti vtrhnou nepřátelé. Tak přesně takové to je.

Propracované realistické prostředí v tomto velmi nahrává průzkumu každé poličky, šuplíku nebo kanystru, které naprosto přirozeně reagují na doteky vašich rukou a můžete je třeba popadnout, obrátit dnem vzhůru, protřepat a odhodit. To opravdové uspokojení se ale dostaví, když přebíjíte svoje zbraně. Všichni jsme to milionkrát viděli ve filmech, takže moc dobře víme, že z pistole je potřeba vyhodit prázdný zásobník, zasunout do něj nový a natáhnout závěrku, takže je něco velmi uspokojivého a vtahujícího, když přesně tyhle pohyby přesně tím správným způsobem děláte a hra to kromě realistické grafiky podporuje parádními zvuky. Neméně uspokojivé je cuknutí zápěstím, když nabijete brokovnici, aby zaklapla hlaveň zpátky k pažbě. Nebo když naprosto přirozeně pažbou zbraně vymlátíte zbytek střepů v rozbitém okně, než jím prolezete.

Věci naprosto přirozeně reagují doslova na každičký váš dotek.

Naprosto skvělý je samozřejmě také pocit ze střelby. Že hra opravdu vypadá, zní a chová se fotorealisticky mi došlo, když jsem si uvědomil, že zavírám jedno oko při míření pes mířidla (to je samozřejmě ve VR helmě nesmysl). Každopádně se zbraně a střelba chovají tak precizně, že se mi lépe míří přes fyzická mářidla (!) než přes red dot tečku na optickém zaměřovači. Tahle preciznost a jemnost ovládání pak nese obrovskou zásluhu na tom, jak dokonale si připadáte, že jste opravdu na místě.

Dlouhá noc

Hru hraji na vybavení HTC Vive Pro, které jsem si pořídil před měsícem právě a pouze kvůli téhle jedné hře. Trailer mi prostě připadal natolik úžasný, že jsem to chtěl zažít na vlastní kůži, nejen jako velký fanoušek Half-life série, ale také jako nadšenec do VR (těch 20 non-stop hodin se sedmým Residentem na PSVR opravdu nikdy nezapomenu, měl jsem z toho zážitky a stavy jako z žádné jiné hry předtím). Vive Pro je na tom hodně slušně, pokud jde o technická specifika (rozlišení, framerate apod.). Ale bál jsem se toho, jak moc mi budou chybět ty Index ovladače se snímáním prstů.

Ukázalo se, že jsem se bál zbytečně. Naprostá většina těch přirozených „chmatů“ vaší postavy funguje zcela přirozeně i s Vive ovladači, kdy stiskem spouště sevřete danou ruku podle toho, čeho se právě dotýkáte (například uchopíte závěr pistole nebo páku na stěně, zvednete kanystr za okraj apod.). Zbraně teď už přebíjím doslova poslepu, kdy se často helmou ohlížím za sebe, na druhou stranu chodby, než kam mířím.

Zbraně teď už přebíjím doslova poslepu.

Stejně tak jsem se bál „teleportování“ prostředím, ale když pominu, že tohle si můžete všelijak nastavit (např. aby vaše postava šla plynule dopředu nebo aby se mezi teleporty přesouvala plynule místo skokově), po pár hodinách jsem si na to tak zvykl, že teď už „skáču“ prostředím naprosto přesně a rychle vždy tam, kam zrovna chci. Nejlepší pro zážitek je samozřejmě hrát ve stoje, ale naprosto bez problémů jsem odehrál i hodinu v sedě (je potřeba si podle toho upravit nastavení hry i HW). Každopádně po prvních hodinách všelijakých šoků a zvykání se nyní ve hře cítím jako doma… pokud by teda mým domovem bylo pochmurné město plné biomechanických monster. Tohle bude dlouhá noc.

Hru dostanete zdarma k Vive nebo Index headsetům, případně ji můžete zakoupit na Steamu za 50 EUR.