Baldur’s Gate III – dojmy z hraní update 14: Forging the Arcane

Baldur’s Gate III je od doby, kdy jsem prakticky jedním dechem dohrál geniální Divinity 2 od stejného studia, na mém žebříčku nejočekávanějších titulů hodně vysoko a proto se s každým větším patchem vracím s novou chutí do prozatímního early-accesu, abych vyzkoušel další postavu, nebo odlišný průchod příběhovou linkou. V posledním přídavku s názvem „Forging the Arcane“ jsem měl, kromě poodhalené další části herního světa, možnost zahrát si za dlouho očekávánou třídu Sorcerera. Ten je při zakládání nové postavy dále rozvětven na Wild Magic nebo Draconic bloodline.

Zatímco Wild magic získává při boji náhodný bonus nebo i postih k akcím např. teleport zdarma, ale také šance na podpálení celého okolí včetně Vašich spolubojovníků, Draconic bloodline je přímočařejší subclassou, kde si pouze vyberete jakou barvu měl Váš dračí dědeček a hra Vám s ohledem na to nasype do kapsy nějaké to typické kouzlo z dané linie. Výběr je pak kromě klasických elementů (voda, oheň, blesk, země) obohacený i o jed a kyselinu. Navíc si můžete obličej vylepšit o stylové šupiny, aby bylo na první pohled jasné, z které dračí famílie pocházíte.

Kterou rukou kouzlíš, toho nepřítele trefíš

Hlavní výhodou obou podtříd Sorcerera je schopnost Metamagic, díky které můžete ve hře poupravovat účinky Vašich kouzel. Je Váš cíl hodně daleko, ale nechcete se pohnout z dobré pozice? Použijte metaschopnost prodloužení dosahu. Chcete zasáhnout více bestií najednou, ale nejsou pohromadě tak, abyste použili tučný plošňák. Nevadí, rozdělíte použitý spell na více cílů najednou. Používání Metamagic samozřejmě není zadarmo a proto se s ní nebudete ohánět v každé potyčce, ale přidává další možnost, jak řešit některé bojové i nestandartní situace.

Nightsong, ale jak to bylo dál?

Pokud jste již měli možnost hrát BGIII před posledním přídavkem, Vaše cesta pravděpodobně končila v podzemí, kde Vás po nasednutí na loď hra upozornila na konec obsahu. Nyní se na palubě říčního plavidla dostanete do lokace Grymforge, která nápadně připomíná Tolkienovu Morii. Očekávejte tedy spoustu krápníků, lávových polí, rozbitých soch a všudypřítomné hornické vybavení. Grymforge je obsazen trpaslíky s šedou pletí zbarvenou nedostatkem slunečního světla a jejich otroky z řad půlčíků. Z toho vyplývá, že Vás zde čeká několik morálních rozhodnutí, které určí, zdali jste hrdina typu Mirka Dušína nebo chladný kalkulátor, který se nezdráhá obětí ve vlastní prospěch. Celý přídavek Vám při prokoumání všech zapadlých koutů zabere zhruba desetinu času, který jste strávili v předchozím průchodu. Nicméně i tak odcházíte bez pocitu ochuzení, jelikož většina příběhových linek započatých v předchozích lokacích se zde ukončí a čeká Vás i jeden tučný boss fight.

Kamero please!

Tvůrci z Larianu slibovali v aktuálním přídavku velký grafický overhaul a ačkoliv i předtím mi hra přišla famózní na pohled, je vidět pozlátko odlesků, stínů a světel. Každé prostředí vypadá výjimečně a například podzemní království Myconidů je úplná pastva pro oči. Z čeho ovšem nebudete mít takovou radost je ovládání kamery. Dokud se pohybujete se svojí partou na jednom podlaží, tak vše funguje skvěle. Ale nedejbože, pokud vyšlete některého ze svých druhů na vyvýšenou pozici, na výzvědy nebo Vám ho v boji někdo shodí o patro níž. Pak se kamera začne zasekávat ve vzduchu a při jejím správném směrování se začnete cítit frustrování asi jako když se snažíte navléct ponožky hyperaktivnímu dítěti s ADHD. Dalším slabším článkem je pohyb celé party. Výrazně mi chybí označení několika členů a jejich nezávislý pohyb. To je realizováno pouze prostřednictvím odtrhnutí rámečků jednotlivého počtu postav od party a v některých sekvencích si budete přát, abyste si prostě mohli označit jen vybrané hrdiny a postupovali s nimi po vyznačených cestách.  Často se totiž stává, že se svojí postavu někam vejdete, nevšimnete si včas nástrah a Vaši spolubojovníci snažíc se takticky rozmístit kolem Vás mezitím vyšlapou každou past v okolí. Osobně jsem musel vstát a trochu se vydýchat poté, co se můj rouge v podání Astariona rozhodl běžet na místo určení místo ložené nejkratší možné cesty, skrz lávové pole, kde potupně zemřel.

Další lehčí políček bych udělil interakci s okolím. Některé ležící předměty je velmi obtížné „nakliknout“ i po přiblížení kamery a systém rollů typických pro DnD hry, při kterém se koukáte na rotující kostku je super na prvních sto pohledů, nicméně když se snažím napošesté otevřít stejné dveře, uvítal bych možnost urychlení celé animace. Proces náhodného rollu Vás provází celou hrou a zejména při boji se několikrát dostanete do paradoxních situací ála Xcom, kdy stojíte nepříteli na dosah ruky, ale Vaše kouzlo má pouze 35% šanci na trefu. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že jde o komplexní součet Vaší výbavy, zkušeností a atributů vůči protivníkovu součtu. A když jsme u Vašich schopností, je dobré připomenout, že ačkoliv jsme se dočkali příběhového doplňku, stávající cap se nezměnil a zůstává na levelu 4, na který dosáhnete zhruba v polovině původního obsahu. Takže pečlivě zvažte, jak složíte kouzla a schopnosti mezi členy své party, protože po 4. levelu se s tím již nedá nic dělat. Co se týče technického stavu hry, ten je ovšem na předběžný přístup velmi dobrý a je vidět výrazný posun od první verze, kde vám při cutscénách mizely textury, nebo Vám při nich spolubojovníci doslova dýchali na krk.

Přátelé jsou nad zlato

Výběr spolubojovníků se od první verze výrazně nezměnil. Máte na výběr do své 4-členné party přibrat upíra Astariona, krvežíznivou bojovnici Lae’zel, mága Galea, kleričku Shadowheart a warlocka Wylla. Jelikož jsem zkoušel třídu Sorcerera – Draconic bloodline a chtěl jsem mít co nejvíce vyváženou partu, nechal jsem ve svém kempu Galea a Wylla a rozhodl se cestovat v uskupení tichošlápek Astarion s nožy a jedem, léčení a manipulaci jsem přenechal Shadowheart a tankovat jsem nechal s obouruční zbraní Lae’zel. Co se týče osobností Vašich spoluhrdinů, každý reaguje na Vaše rozhodnutí jinak a v delším horizontu se tyto projeví na společné interakci. Pokud jdete všem na ruku, pak očekávejte, že rozhovor s pyšnou Lae’zel začne jejím vyštěknutím: „Co chceš, rychle mluv!“. I postavy, které necháte ve svém tábořišti, reagují na změny, které v herním světě děláte a podle toho se ve Vašem okolí chovají. Typické pro Larian je pak i to, že žádná z nich není vyloženě kladná nebo záporná a každá má nějaké to tajemství, které dále rozvíjíte prostřednictvím speciálních příběhových linií.

Zatím bohužel stále není možné hrát za jednu z těchto přednastavených postav a osobně se tak vžít do jejich kůže. Rozhodně doporučuji, udržovat si vždy partu plnou, jelikož hra nenabízí bonus pro cestování v minimálním počtu jako byl např. perk Lone Wolf ze série Divinity a pokud jste si mysleli, že hru projdete na ramenech jednoho hrdiny, tak Vás z toho omylu vyvede první větší šarvátka. Tím se dostáváme ke skvělému multiplayeru, který vřele doporučuji. Sice se ochudíte o nestálé slovní pošťuchování Lae’zel a Shadowheart, ale je to právě hra více hráčů, kde se naplno takticky vyřádíte v bojích a zažijete nejvíce humorných situací. Hra se navíc ukládá u hostitele a kdykoliv se do ní můžete vrátit tam, kde jste skončili bez jakéhokoliv rollbacku postav.

Závěr

Pokud se tak nyní rozhodnete vyzkoušet BGIII, čeká vás 10+ hodin kvalitní zábavy v krásně vypadajícím světě a replayabilita díky množství class je lákadlem, které Vás bude do hry neustále vracet minimálně po dobu, než vyjde plnohodnotná verze hry. Té bychom se podle posledních informací měli dočkat nejdříve v polovině roku 2023.