Mario Party 9 – evoluce party her

Je to opravdu neuvěřitelné, ale série Mario Party už opravdu vychází 13 let a přesto ještě nikoho neomrzela. Osobně jsem dokonce nový díl s pořadovým číslem 9 netrpělivě vyhlížel, ale až donedávna jsem nevěřil, že se ještě na Wii vůbec někdy objeví. A ejhle, dneska si tady o Mariově deváté party hře skutečně povídáme.

Je to ale povídání tak trošku jiné, než tomu bývalo v minulosti. Tento díl totiž mají na svědomí úplně noví lidé. Ono noví asi není úplně to nejlepší slovo, protože většina party fanatiků už určitě chlapce z Nd Cube zná. Jejich Wii Party přece bylo povedeným titulem a není tak důvod na něj zapomínat. Pokud si tak vzpomínáte na styl jakým se hra ve své době hrála, pak v podstatě víte co čekat od Mario Party 9.

Změna je život

Vzhledem k jiným autorům je hratelnost oproti minulému dílu skutečně odlišná. Kdysi jsme chodili po hracím plánu a po odkroužení předem stanoveného počtu kol se prostě sečetly body a šmitec. Nyní se ale pohybujeme v uzavřeném koridoru, který má jasně danou cestu z bodu A do bodu B a po cestě dva bosse. V podstatě se tak jedná o mód Island z Wii Party, který byl pouze převeden do většího.

S novými tvůrci přicházejí oproti minulým dílům diametrálně odlišné herní principy, které jsou nejpatrnější především v tahové části hry.

Ty tam tak jsou epické partie trvající klidně i nějakou tu hodinku. Ano, je to trošku smutné, ale změny jsou v konečném důsledku rozhodně k lepšímu. Gamesa je totiž nyní daleko méně repetetivní a celkově se série více přiblížila představě moderní party hry, jež se upotřebí hlavně během návštěvy přátel. Za výborné vylepšení považuji především přítomnost bossů, k jejichž poražení musejí hráči spolupracovat, a to u Mario Party zase není až tak běžné.

Na nový systém hraní si tak musíte přeci jen chvíli zvykat, a když už se zorientujete, udělá vám v tom zase guláš princip, podle kterého se určuje počet uražených políček. Kostka pro každého hráče totiž dostala vale a nově všichni cestují pohromadě v jediném vozítku. To je pak ovládáno pokaždé jiným hráčem, který hodem kostkou určí pohyb všech čtyř hráčů najednou.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Mohlo by se tedy zdát, že se teď budou všichni bratříčkovat, ale opak je pravdou. Ve skutečnosti hra nabrala mnohem taktičtější spád a musíte počítat hned s několika poměnými. Je nutno promyslet tahy tak abyste poškodili ostatní a zároveň ze situací vykřesali co nejlepší východisko pro svou postavu.

Vývojářům se skvěle podařilo vyvážit poměr mezi náhodou a záměrem tak, aby bylo hraní výzvou a zároveň abyste se nenudili.

I ta sebelepší strategie ale nakonec narazí hned na několikero problémů. Hrací plán totiž obsahuje neskutečné množství bonusů, zvláštních zastavení a nemilých překvapení, které rozhodně nelze jen tak zanedbat. Zapomínat se pak nesmí ani na prvek štěstí, který je ještě mnohem zákeřnější než všemožné bonusové body. Hráč s ním totiž nenadělá vůbec nic. Nepomůže dokonce ani laskání zaječí packy nebo nedej bože celého Wiička.

Sbíráme hvězdičky

Alfou a omegou vašeho hraní je samozřejmě sbírání hvězdiček stejně jako v minulosti. Každý jich chce mít na konci hry pořád nejvíce a je mu úplně jedno, jak se k nim dostane. Prostě účel světí prostředky, a jestli budete spoluhráče na gauči šikanovat Remotem, tak to je jen vaše věc a hra vás za to penalizovat nebude. Pravdou totiž je, že ani zdaleka se nehraje pouze na obrazovce. Důrazně však varuji, že pokus o udušení Remotem není zrovna hygienické a asi ani moc příjemné řešení! Ovšem ani ten největší rváč nakonec nemá ani zdaleka zaručeno vítězství.

 

1 z 1

- +

1.

Přesně v tomhle bodě totiž do hracího plánu vstupuje štěstěna, která je skutečně nevyzpytatelná. Můžete tak mít sebelepší strategii, ale všechno je nakonec v rukou božích. Překvapivě to do hry vnáší neuvěřitelné napětí a divili byste se, jak nervy drásající může taková partička býti. Na druhou stranu je ale titul nastaven tak, že i když máte upito, pořád se můžete královsky bavit bez omezení.

Ach ta originalita

Všechny ty nervy totiž stejně nakonec odnese čirá radost z blbnutí. Z blbnutí při rozličných minihrách, kterých nový Mario nabízí hned 80.  Opět tady máme klasický problém, jenž se poslední dobou nese všemi party hrami, které na Wii zavítají. Originalita téhle sérii tolik vlastní se v žánru vytratila už dávno a Mario Party je v tomhle ohledu menším zklamáním. Mnoho miniher je jen do počtu a najdou se i kousky, které nejsou udělané zrovna tím nejšťastnějším způsobem.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Celkově se tak jedná o největší slabinu titulu. Nedá se říci, že by se našel kousek vyloženě marný, ale čas od času se neubráníte pocitu, že tohle mohlo vypadat lépe, tamto je zde prostě navíc, anebo úplně nejhůře, že přesně to samé jste už viděli hnedle několikrát. Přesto je zde i několik opravdu skvělých hříček založených na starých dobrých hopsačkách a nechybí ani menší odkaz na sérii Mario Kart. Právě tyhle povětšinou Mariovské perly tahají herní náplň do kolonky nadprůměr a zaručují dlouhotrvající zábavu.

Vzhůru do džungle

Mluvit ale rozhodně nelze pouze o Mariovi. Ačkoli hra nese jméno tohohle neposedného italského instalatéra a také na jeho dobrodružství odkazuje na každém kroku, je plná i jiných známých postaviček z portfolia Nintenda.

Tahle Party se nese ve znamení nintenďáckých značek a především postav spojených s touto firmou.

Na své si tak přijdou třeba fanoušci znovuzrozeného Donkey Konga nebo zapálení hráči Dragon Questu. Ikonických tváří je opravdu dost a každá má navíc tak trošku jinou roli. Rozhodně si ale za všechny nezahrajete, což je docela nepříjemným překvapením. Osobně jsem se totiž nesmírně těšil, jak to všem natřu převtělený v miyamotově opičáka. Hratelných postav je ale poskrovnu a nelze říci, že by byly všechny vyloženě zajímavé.

 

1 z 1

- +

1.

Alespoň, že s rozličnými postavičkami se vážou i různé hrací plány, které trefně oživují prostor mezi jednotlivými minihrami. Najde se zde jak naprostá klasika, tak i tematicky laděné kousky ve stylu džungle nebo továrny. Všechny jsou navíc promyšlené, schovávají hned několikero easter eggů a po designérské stránce jsou opravdu povedené.

Precizní záležitost

Ona vůbec grafika celé hry je podle očekávání povedená. Svou stylizací se série s devátým dílem posouvá zase trošku více k modernímu stylu Nintenda, kde je počet polygonů v menšině oproti barevnosti a bizarnosti herního světa. Tak nějak už to patří ke všem hrám od Nintenda a vlastně si už každý zvykl. Podle očekávání pak nakonec dopadl i hudební doprovod, jenž je hravý a místy až obskurní dění na obrazovce trefně doplňuje.

Technické zpracování je na úrovni. Nintendo si hru pohlídalo a zklamaní nebudete ani z grafiky či ozvučení.

Tím, čím však Mario Party 9 své konkurenty poráží rozdílem třídy, není vzhled, ale technické zpracování jako celek. Sice jsem zvyklý, že Nintendo si takové věci u svých hlavních her hlídá, ale i tak jsem v tomto případě mile překvapen. Na rozdíl od takového Go Vacation totiž všude všechno perfektně sedí, textury jsou tam, kde mají být a bugy by člověk musel hledat opravdu urputně a stejně by nějaký našel jen s obtížemi. Jednomu by se až chtělo poznamenat něco o japonské preciznosti.

Nejlepší party hra

V konečném důsledku tak nelze brát Mario Party 9 nijak jinak, než jako vrchol evoluční větve s názvem party hry. Většina změn a novinek je pouze k lepšímu a za nedostatky lze považovat jedině maličkosti, jako je docela malý počet hratelných postav nebo tuctovější minihry.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Jádro věci ale funguje perfektně. Pohyb po hracím plánu je zábavný a nabízí přiměřenou míru náhody. Skvěle se tak hra hodí nejen na nějaké epické předem plánované bitvy, ale také na pouhé blbnutí během návštěvy. Pokud tedy hledáte party hru, kterou využijete i při každodenním hraní, pak si Mario Party 9 rozhodně pořiďte.