Recenze: DOOM Eternal

Je cosi vyloženě zvířecího, primitivně dravého a nezkrotného, co se skrývá v jádru nejnovějšího Dooma. Ukazovalo to zuby už v minulé hře před čtyřmi roky, ale teprve teď to dospělo ve skutečnou bestii, která vás roztrhá na kusy, jakmile se jí přiblížíte na dosah. V některých momentech hraní jsem tak měl pocit, že ztrácím kontrolu nejen nad mou herní postavou, ale také sám nad sebou, jak mi nevídaná symfonie metalové hudby a démonické destrukce zaplavovala tělo adrenalinem a endorfiny. Jinými slovy, nový Doom je ještě mnohem divočejší, než ten předchozí.

Popravdě jsem si někdy nebyl jistý, zda už toho není příliš. Zatímco mi do uší burácela ještě divočejší a hlasitější hudba než minule, kolem mě se hromadily takové zástupy monster hýbajících se takovou rychlostí, že mi to přišlo na hraně mojí schopnosti vnímat a reagovat. Často se mi zdálo, že jsem tím proplul spíše díky kombinaci náhody, štěstí a nasbíraných životů, než díky taktice nebo přesné mušce. Snad až příliš často jsem měl pocit, že mě hra prostě zavřela do malé místnosti se stovkou monster, což není tak docela hratelnost Dooma, jak si ji pamatuji. A pak je tu všechno to hopsání po plošinkách. Ale vezměme to popořadě.

• Platforma: PC (recenzovaná verze) PS4, X1, Stadia, Switch
• Datum vydání:  20. 3. 2020 (Switch později během roku)
• Výrobce: id Software (Texas, USA)
• Žánr: Rip And Tear (arkádová střílečka)
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ano (Battlemode pro 3 hráče)
• Dat ke stažení: 50 GB
• Herní doba: 20+ hodin
• Přístupnost: 18+
• Prodejní verze: krabicová i digitální
• Cena: 1.499,- Kč PC verze (Xzone)

Prohloubení ságy

Někomu mohou zacukat koutky, když ve spojitosti s jednou z nejvíce přímočarých stříleček vůbec padne slovo „sága“ nebo příběh. Ve skutečnosti ale tvůrci již v minulé hře začali stavět poměrně rafinovaný lore, který bral prvky z původních her a stavěl okolo nich novodobou mytologii. V DOOM Eternal zašli na této frontě ještě mnohem dále, jelikož se dozvíte mnohem víc o tom, kdo jsou démoni i stvořitel, jak přesně fungují, co se mezi nimi stalo… a dojde také na identitu a vysvětlení motivace našeho hlavního „hrdiny“.

Podobně jako to kdysi udělal Doom II vůči úplně prvnímu Doomu, i tentokrát se přesouváme z Marsu na Zemi. Zatímco v minulé hře jsme se potýkali s prolomením brány a zamořením vesmírné základny, tentokrát jde již o otevřenou válku přímo na naší domovské planetě. Samozřejmě ale nečekejte nějaké Call of Duty skriptované příběhové sekvence s dalšími lidmi – drtivou času jde prostě o kulisy pobořených mrakodrapů a měst kolem vás, případně si můžete poslechnout hlášení posledních zbytků lidského odboje v rádiu.

Tentokrát jde o otevřenou válku přímo na naší domovské planetě.

Rádio přitom najdete na své základně, která je jednou z nejvýraznějších novinek ve hře. Váš „hrdina“ má k dispozici orbitální stanici, ze které vyráží pomocí teleportů do jednotlivých lokací boje. V mezičase zde ale můžete zajít do vězení (střelnice a tréninková hala v jednom), zkoumat váš arzenál (nejen zbraní, ale také třeba plastových hraček a časopisů) nebo odemykat bonusové místnosti s dodatečnými vylepšeními či kosmetickými doplňky pro vaši postavu. Místy to spíše zavání humorem ve stylu Duke Nukem, než Doomem. Naštěstí ale estetická kvalita prostředí a hudba většinu potenciálního cringe zastaví. Slayer navíc samozřejmě nijak nehláškuje. A lokace v Pekle vše rychle vrátí do správného tónu. Zatímco Zemi a Peklo jsme už ale v minulosti viděli, nejvíce mne zaujala zbrusu nová lokace se zbrusu novou rasou nepřátel v pozdější fázi hry.

Utržený ze řetězu

Jak už jsem zmínil v úvodu recenze, DOOM Eternal opravdu působí jako znásobená verze předchozí hry. Především je zde mnohem víc druhů nepřátel, včetně dalších vzkříšených klasik, ale také zbrusu nových potvor. Zároveň na vás hra chrlí tyto nepřátele ve větších počtech než kdy předtím. A navíc se mi zdá, že minimálně někteří z nich jsou ještě rychlejší, než dříve. Výsledkem téhle šílené kombinace je totální apokalypsa, jakmile vlezete do místnosti, která se uzavře „démonickými pečetěmi“ a všechno tohle se na vás sesype. Většinu času pak balancujete na hraně smrti, kdy vám skoro každý útočník vezme skoro všechen život a vy jen tak tak přežijete pomocí správně zvolené dorážky protivníka holýma rukama, aby z něj vypadl dostatek lékárniček pro střet s další potvorou v řadě za ním.

V druhé polovině hry vám zvládání těchto náporů usnadní pestřejší arzenál, který se naučíte vhodně aplikovat na různé typy protivníků (např. obrněnému Cyber Mancubusovi chcete vždy nejprve srazit brnění speciálním úderem pěstí, než do něj začnete střílet). Ve hře jsou také dvě tzv. super zbraně, které je vhodné si s rozmyslem šetřit buď na příliš početný nával nepřátel nebo na ty extrémně silné a nebezpečné. Například Arch-vile vás dokáže naprosto převálcovat, pokud jej nepodchytíte okamžitě, než vyvolá celou záplavu posluhovačů (dokáže vyvolávat pěšáky, ale také opravdu velké potvory). O Marauderovi se mi nechce vůbec psát, protože nesnáším herní mechaniky, které jsou postavené na nezranitelnosti protivníka. Však uvidíte, s těmito démony opravdu není legrace.

Totální apokalypsa, jakmile vlezete do místnosti, která se uzavře „démonickými pečetěmi“.

Výsledkem vší téhle větší pestrosti, mechanické náročnosti i zvýšené kvantity nepřátel je tedy mnohem sofistikovanější akce a hratelnost… jenže občas se to prostě děje tak rychle, že je skoro nemožné na to adekvátně reagovat. Docela mě to mrzí, protože tím vším hra poněkud ztratila jakožto „přímočará akce pro odreagování“. Většinu času se budete muset sakra snažit, abyste větší bitvy přežili – a to bez legrace platí i na tu nejnižší obtížnost. Než to přisoudíte mojí neschopnosti, vězte, že mám za sebou kromě jiného všechny raidy v obou dílech Destiny, což je z hlediska FPS stříleček jedna z těch náročnějších věcí. A když vzpomínám na staré Doomy, nemohu se zbavit dojmu, že v nich bylo možné docela dobře taktizovat a boje si dávkovat. DOOM Eternal až příliš často působí jako menší uzamknutá místnost, kde vás záplava monster prohání od rohu k rohu.

Nešťastné hopsání

Bylo to patrné už z dřívějších ukázek, ale stejně jsem byl překvapený, jak dalece hra zatlačila na alternativní hratelnost v podobě čistokrevného platformingu. Možná je to pouze věc osobního vkusu, ale za sebe mohu prohlásit, že Doom sérii jsem vždy hrál kvůli skvělé akci. Na skákání po plošinkách a houpání se na tyčích mám plno jiných her, které hraji, když mám náladu na tento druh zábavy. Od Dooma jsem chtěl kvalitní akci, pokud možno se střelnými zbraněmi (zde až příliš často musíte zapojit pěsti, abyste se dorážkou nepřítele uzdravili), což se nicméně nevylučuje s nápaditým designem prostředí, vyzývajícím k průzkumu a hledání tajných skrýší.

Jenže zde narazíte na pasáže, které jsou vyloženě zaměřené na vaši schopnost někam doskákat – což není jen tak, protože musíte povinně využívat double jumpy a doube dashe, abyste správně dosáhli na vzdálenější místa. Navíc to houpání se na tyčích má určitá fyzikální pravidla, takže se musíte naučit na ně naskakovat ve správném úhlu a pouštět se ve správné chvíli. Zkrátka a dobře, není to jen tak nějaké občasně přeskákání lávy, jak by se mohlo z dosavadních ukázek zdát. Naopak, často jde o sofistikovanou hádanku a test vašich schopností i trpělivosti, jelikož checkpoint vás vždy nelítostně vrátí na úplný začátek daného skákání. Když do toho ještě přidáte vyloženě nesmyslné rotující zapálené tyče, budete si připadat jako ve špatném Mario levelu – a kouzlo drsné sci-fi hororové akce bude tu tam.

Budete si připadat jako ve špatném Mario levelu.

Součástí problému je také často velmi slabá navigace. Na poměry moderních her se mi až příliš často stalo, že jsem uvízl v nějaké lokaci a vůbec jsem netušil, co teď po mě hra chce. V nápovědě se zobrazoval jen generický cíl mise a já tak nevěděl, zda mám teď něco někam posunout, přeskákat nebo jsem někde vynechal jednu zapomenutou příšeru. Nechápejte mne špatně, samozřejmě nemám problém se složitými hrami vyžadujícími pořádné zapojení mozkové kůry – ale od Dooma bych přeci jen raději tu adrenalinovou akci a do té mi podobné chvíle zmateného bloudění nesedí. Kromě textových hintů na tom má zásluhu i bod, označující váš cíl – ten si můžete vyvolat stiskem tlačítka, ale často ukazuje příliš daleko na to, aby vám to nějak pomohlo v daném místě mapy.

Nekompromisní výprava

Během hraní mě několikrát napadlo „tak takhle by vypadalo Diablo ve 3D“. Samozřejmě plno těch estetických prvků vychází prostě z původního Dooma, nicméně díky moderní grafice se v tom promítá mnohem víc propracovaných gotických prvků a hlavně, s ohledem na ambicioznější příběh, je zde také výrazně pestřejší barevná paleta, která kromě tradiční rudé barvy krve nemálo operuje s modrou barvou duše – a to už je kombinace, na kterou jsem zvyklý spíš z toho Diabla. Každopádně je pravda, že vizuálně je hra neskutečný nářez. Možná ne tak moc technicky, ale rozhodně esteticky.

Obzvláště jsem ocenil vkusně zakomponované prvky z Lovecraftova díla, které se parádně snoubí s gotickou architekturou a Gigerovsky cizojakou mimozemskou technologií, parádně kontrastující s tradičně funkční mechanikou zemských zbraní a staveb. Fanoušek všech těchto věcí samozřejmě snadno vysleduje vlivy různých filmů i her na jednotlivé prvky, ale i on musí smeknout před tím, jak citlivě a vkusně je vše provázáno dohromady do jedné ohromující galerie a vize světa, ve kterém satanistická bible slouží jako slabikář pro první třídy. Pochopitelně tomu dojmu náležitě přidává také parádní plynulost celé hry, přinejmenším na mé PC sestavě.

Prvky Lovecraftova díla se snoubí s gotickou architekturou a Gigerovsky cizojakou mimozemskou technologií.

Výsledkem je každopádně strhující zážitek, který vás ohromí audiovizuálně a totálně pohltí po stránce hratelnosti (pokud tedy nebudete zrovna zaseknutí na nějakém tom hopsání). Za sebe na rovinu přiznám, že se mi stýská po temnější a rozvážnější atmosféře třetího Dooma, ale tenhle vysokooktanový metalový styl se mi také líbí. Pokud jste milovali Doom z roku 2016, rozhodně si užijete i tenhle. Nemohu se ale ubránit dojmu, že to hopsání byl omyl a hra občas až moc tlačí na pilu, takže se člověk v té akci snadno ztratí. A příběh, dle mého překvapivě zajímavý, servíruje svoje nejdůležitější momenty formou textových dokumentů.

Každopádně pokud vám těch 13 misí na zhruba dvacet hodin zábavy nestačilo, můžete se do nich vracet nebo si zahrát jejich zremixované „master level“ varianty (zatím jsou dvě, ale bude jich víc). Bohužel se mi díky absenci online hráčů nepodařilo vyzkoušet asymetrický multiplayer mód, kde se dva hráči jako démoni potýkají s jedním hráčem jako Slayerem – pokud se ukáže, že jde o hodně zajímavou věc, budeme se tomu věnovat dodatečně. Battlepass s odemykáním kosmetických věcí je relativně fajn, uvidíme, jak dlouho nás budou Master Levely bavit a jaké další přídavky si pro nás autoři nachystají.

Hru můžete zakoupit v Xzone.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super 2019.