Po posledním, ne tak oblíbeném dílu snad rozproudím vaší čtenářskou náladu sedmým dílem.
„Nejenže je vesmír podivnější než si myslíme, je dokonce podivnější, než si dokážeme představit.“
„Osm patnáct, ryzikové oddělení první pomoci,
Video Log doktorky Ramirezové.
Zatím postupujeme s tělem pana Milese pomalu. Od nehody uplynuly tři dny. Ačkoliv nejeví žádné známky života, při připojení na medikomb reaguje s poloviční kapacitou. Pravděpodobně sní.
Brian Miles není mrtvý, jen o stvůj život musí bojovat…“
Jak je možný, že ještě ten pitomec žije. Věděl jsem, že to s nim nebude jednoduchý. Jestli tady někdo zařve, nebude to dneska, a určitě to nebude Brian…
„Potřebuju poslední záznamy z jeho obleku. Výboje, termální snímky…“ pokusim se něco o těch potvorách zjistit, než si z nás udělaj svačinu.
„Jistě… všechno je tady. Ale zacházejte s těmi daty opatrně, je to jediné, co o nich víme.“
Nedokážu spolehlivě říct, jestli to byl dobrej nápad. Určitě by to ale udělal i Brian.
„Rendele ? Kam jdete. Potřebuju tady trochu pomoct se sérem…“
„Vzdejte to, tady prášky nezaberou… jdu si promluvit s tim zachráncem, pak ho za váma pošlu.
Jo a někam si schovejte Pulzar, pro jistotu“
Přiletěl v Brianovim modulu. Nevěřim mu, ale potřebuju pár informací, než se tam vydám.
Geus má bohatou zásobu cel. V jedný sem sám trávil dvě třetiny života.
„Zdravim. Dneska si můžete vysloužit propustku. Naše vědkyně potřebuje pomoct…
… a já taky“ už asi ví o co jde.
„Jsem starej chlapče, ale ne blbej…“
„… o tom se přesvědčim pozdějš. Teď začneme od základů. Jméno?“
„Nepotřebuješ znát jméno, ale plány Wartoru a informace o wartorech, který tě roztrhaj dřív než se dostaneš do Sektoru!“
„Proč bych se měl chtít dostat tam ?“
„Jestli chceš zachránit svýho kámoše, měl bys tam jít. Můžu jít s tebou…“
„Jméno …“
„Fajn… Feet, Alan Feet“
„Dobrý, máme to za sebou. A teď ke stanici. Chci sem do pěti minut podrobnej nákres všech palub včetně tý, kde byl Brian.“
„Brian ? Jmenuje se Brian ? “ hodim mu tablet a jdu…
„Za pět minut…“
Mezi tim zpátky k doktorce a Brianovi.
„Jak je na tom…“
„… za těch deset minut o nic víc naživu.“
„Zjistila jste něco ?“
„Něco bych měla.
Na živu nemá jediný orgán kromě mozku a…“
„a ?“
„Zápěstí.“
„Jakou má souvislost zápěstí s mozkem ?“
„Nejde přímo o zápěstí, jako o implantát v něm. Při posledním implantátu málem zemřel, ale zabíjel ho právě tento zdroj. Zdá se, že se mu jakákoliv změna nelíbí. A taky dokáže udržet mrtvé tělo naživu.“
„Asi to nechápu…“
„Podle dat z obleku jsou ti zmutovaní dělníci na Wartoru naživu díky stejnému katalizátoru.“
„Takže… se z Briana stane za pár hodin jeden z nich?!“
„Ne tak docela. Wartoři jsou poháněni stejnou technologií, ale na dálku. Kdyžto, tělo pana Milese ovládá přímými drahami tento implantát.“
„Nebudu předstírat, že tomu rozumim. Máte něco, co by mu pomohlo?“
„Já ne. Ale pokud je to tak, jak si myslím, něco na palubě statice Wartor ano.“
„To mi stačí…“ jde se pro Feeta.
„Tak jak na tom jsme?“
„Tady to máte…“ nečekal jsem, že by mi vyšel vtříc ale… fajn.
„Dobře… to je… přijatelný. Mám otázku Alane…“
„… jak jinak.“
„…chci vědět, jestli je na vaší stanici něco… speciálního. A jak to odtamtud dostaneme.“ Myslim, že ví moc dobře, o čem je řeč.
„Připrav dva obleky do 0g, pět kyslíkových bomb a stříkačku tekutýho dusíku. “ dál už ukazoval na mapě…
„Tady se napojíme na trup Wartoru. Je to nejjednoduší cesta.“
„Ale to je z opačné strany, než šel Brian.“
„Šel špatně. Tady je to zamořený…“
Nehádám se… jdu udělat co mi nařídil. Dal jsem mu volný odchod. Je to nezodpovědný, ale nezdálo se mi, že je nebezpečnej. Naopak vypadal, že chce pomoct.
Když jsem shromáždil všechny věci, přesunul jsem je na oddělení k doktorce. Alan už tam byl. Chvíli mluvil s dokotrkou, než si mě všimnul.
„Ahoj chlapče… jen jsem tady doktorce předal několik vzorců“
„Vzorců čeho?“
„Tady… je to jednoduchý roztok. Zabrání nákaze na několik hodin“ dořekla doktorka a vytáhla na mě stříkačku. Když do mě píchla preventivní dávku, Alan začal něco připravovat.
„Co dál?“
„Musíme tyhle věci dát dohromady. Jednu kyslíkovou bombu musíme natlakovat dusíkem. Tím se dá nejlíp rozbít ocel.“
Trvalo to pár minut. Navlíkli sme na sebe obleky, vzali pár pulzarů a vyrazili. Naposledy jsem zavadil pohledem o Briana… Alan se ke mě naklonil, když si toho všiml.
„Nechápu, proč se mu pořád nechce umřít. Od začátku se mi zdál až moc naživu…“
„Jo, těžko ho něco zabije.“ možná, že on by to nakonec opravdu dokázal. Už proto tam musíme.
Jdeme na to. Modulem se dostáváme k trupu druhé stanice. Já vycházím ven první s dusíko-kyslíkovou bombou na zádech a beru hadici. Opravdu za pár sekund kus ocele odpadá skoro sama a my máme přístup dovnitř.
Mapou na tabletu vidím, v jaké jsme části. Když se dostáváme nohama na zem, jsme dvě patra nad tou záhadnou místností…
„Musíme se dostat, … do patra pod námi. Odtud už vede jen jedna cesta do Sektoru. Přes zónu dvě.“
„Měl by mě některej z těch výrazů zajímat, nebo pohada ?“
„Sektor 8 obsahuje technologii, kterou jsme používali při vytváření genomu mutace. Takže se dá předpokládat, že je to ohnisko výskytu wartorů a… zóna dvě sousedí se Sektorem 8.“
„Takže….“
„…jo…“ bere do ruky vojenský pulzar a nabíjího „…pohoda.“
Do patra pod námi se dostáváme stejným způsobem. Když jsme vypálili díru dusíkem, nebyl to zrovna ten masakr, co jsem čekal. Všude po stěnách byla zaschlá krev. Občas někde ležel kus něčeho jako ruka, nebo dráp. Zapínám baterku a jdu po mapě s Alanem. Po opuštění zóny jsme měli asi 20 metrů do Sektoru. Alan už se začal okusovat…
„Nechápu to… už jsme měli mít na krku tucet těch bestií.“
„Myslim, že můžeme bejt rádi, ne ?“
„Nejsem si jistej. Snad jo…“ neměl z toho radost. Myslim, že očekával past. Já ne, já chci tam a zpátky než si nás někdo všimne.
Dorazili jsme naprosto v pohodě. Sektor 8… tady to je. Dveře i otevírací systém byl naprosto odlišný, od ostatních. Jakoby tanhle místnost nepatřila sem do týdle paluby. Do týhle stanice.
„Jak to otevřem?…“
„Dusík ?“
První volba byla jasná. Ale ečekal sem, že by to tady k něčemu bylo. Ne… ani trhlina.
~“Rendele? Jste tam ?“~
„Slyšim… co se děje? Máme trochu práci…“
~“Pan Miles…“~
„Pan Miles co?? Co se děje!“
~“Brian se probral. Alespoň je při vědomí…“~
„Brian žije!“ informuju Alana…
~“Říká… říká abyste odstoupili od dveří… nevím jestli jenom neblouzní. Asi má halucinace“~
„…možná… ne.“ při pohledu na dvěře mě napadlo… bylo by to možný?
„Ustup.“ Oba jsme šli od dveří dál.
„Řekněte mu, že jsme…“ nedořekl jsem. Signál vypadl a dveře pohnuli snad celou stanicí. Výboje a záblesky směřovali od té brány jako ze slunce.
Za pár sekund signál opět běžel.
„Slyšíte mě? Cos se stalo? “
~“Brian… zase nemá puls. Nechápu to, najednou znovu… nemá puls. Zase umírá.“~
Kruci „Nebojte se, už jsme uvnitř. Dám vám vědět až něco budeme mít.“
Když jsme vešli, oba jsme ztuhli. Vypadalo to uvnitř naprosto jinak než zbytek stanice. Jiná paluba. Všude byly malé pulty, někde pracovní plochy, jinde zasklené tychnologie.
„To by mohlo bejt ono…“ Alan něco našel. Přišel jsem k zasklené vytrýně s oblekem. Nějaký kybernetický oblek s výstuhami.
„Co je to?“
„To, na čem jsem posledních devět let pracoval.“ vzal jsem poblíž ležící páčidlo a švihnul do skla… nic.
„Jak to rozbijem?!“
„Tohle nerozbiješ. Skládá se ze stejných trubic jako oblek. Není síla, která by to zničila. S tím co tu je, to ani nemůžeme zdeformovat.“
„Dobře fajn… co teda?!“
„Zkusím obejít některý z protokolů…“ přisednul k pultu.
„Nahoď proud…“ jo, to kdybych uměl. Chybý tu Brian.
„Je to jedna z těch páček u dveří.“ nahození se podařilo, více méně. Když Alan obcházel hesla, zaslechl jsem z pozadveří první zvuky… už jsou blízko. Vím to.
„Radši to zrychli!“
„Už tam skoro jsem“
Ty potvory čekat nebudou. Pokusim se něčim zaterasit tu bránu.
„Ok, sem tam! Teď se musí zapsat přesný kód do magnetického zámku.“
„Jdu na to…
jsem u zámku.“
Odemknutí proběhlo. Okolo obleku se míhaly oblaky páry.
„Odvzdušněná jednotka. Musí být dezinfikovaný…“ aspoň jsem tu měl experta.
„Proč? Není nezničitelnej?“
„Téměř jo, ale než se spojí s hostitelem, nesmí se tam dostat vnější buňky.“
To se mi nelíbí… hostitele?
Nemám čas se na něco ptát. V mém obleku zazvonil tablet.
V celé palubě je o 420% zvýšená aktivita.
„Jsou tady…“