Stačí jediný osudový okamžik a změní se váš život. Myslím, že se každý z nás občas zamýšlí nad svým osudem, co bude a jak bude, co by se stalo kdyby a jak na to, aby se to nestalo. Nejvíce nad tím lidé přemýšlejí koncem roku, když bilancují uplynulý rok a dávají si pak různá předsevzetí do nového roku. Někteří si třeba svatosvatě umiňují, že už do „huby“ nevezmou tu proklatou cigaretu, jiní to třeba vezmou mnohem vážněji a poučeni z tragické nehody svého známého slibují, že už na silnici budou jezdit bezpečněji a dodržovat „otravná“ pravidla silničního provozu. Pravdou bývá, že žádné předsevzetí nevydrží dlouho a většina lidí se za pár dní vrátí do svých starých kolejí. Často se omlouvají tím, že žijí jen jednou, tak proč si onen život řádně neužít. Ono žít podle hesla Carpe diem (lat. Uživej dne) je sice hezké, ale mělo by platit všeho s mírou.
Pokud se pak stane někomu v okolí něco špatného, první co nás napadne je, že si říkáme „dobře že se to nestalo nám“. Správně by jsme si měli říct „dnes se to stalo jemu, zítra to můžu být já“. Lidi ale riskují rádi, co si budeme povídat. Nedávno jsem čekal u železničního přejezdu. Závory byly dole už nějakou dobu a tak jsem vylezl z auta ven a čekal těsně u nich. Nedaleko zastavil na zastávce autobus. Bylo sice kolem třetí odpoledne, ale vystoupila jen mladá dívka. Když přišla až k závoře v klidu ji obešla a bez rozhlédnutí chtěla přejít koleje.
„Pozor už jede vlak“, vykřikl jsem na ní. Ona se zarazila udělala dva tři kroky zpět, zády se přitiskla k závoře a jednou rukou se za ni chytila. Strojvedoucí si ji všiml asi také, vlak zahoukal a v momentu přefrčel okolo. Ona pak v klídku pokračovala jako by nic, v cestě okolo stažených závor.
„Kam si čuměla ?“, zařval jsem na ni, ale ona se na mně jen ušklíbla a šla dál.
Všiml jsem si, že mi třeba ani úplně nerozuměla. Na uších měla špunty z émpétrojky a tak ji do uší řval nějaký oblíbený hit. Asi ji ani nenapadlo, že to mohlo být taky to poslední, co v životě slyšela. Tím tu vůbec nechci naznačovat, co by se stalo kdyby….. ne to vůbec ne. Dobře ale vím, co udělá mnohatunový železný kolos s lidským tělem.
Před lety jsem byl u tragické nehody, kdy nějakého chlapa napadlo ukončit svůj život tím, že si lehne před projíždějící vlak. Vrcholem tragédie bylo však to, že někteří cestující „neodolali“ a šli se podívat jak to „tělo“ vypadá. Dodnes si pamatuji šokující slova jedné ženy:„ Pojď se tam táto se mnou podívat, to neuvidíme ani na Nově“. Záchrance, která tehdy na místo nehody dorazila, pochopitelně úplně zbytečně, tak přibyla hned pacientka. Žena totiž příšerný pohled na žvance lidského těla nevydržela a omdlela.
Jednou jsem byl shodou okolností u jiné železniční nehody. Řidič, jak to tak bývá, přehlédl blikající světla a vjel na přejezd zrovna ve chvíli co tam tudy projížděl motorák. Strojvedoucí sice zareagoval a začal okamžitě brzdit, přesto auto lokomotiva tlačila asi 150 metrů.
Nehoda na pohled vypadala otřesně, ale řidič měl neuvěřitelné štěstí. Štěstí také bylo, že byl v autě sám. Přes těžká vnitřní zranění přežil. Nehoda se ani zde neobešla bez čumilů a radílků co všechno znají a chtějí vše vidět zblízka. Dokonce jak to dnes bývá zvykem někteří točili, a nebo onu událost fotili mobily. Patrně proto, aby se z extra zážitkem podělili někde u piva se svými kamarády. Jeden z nich měl i tu drzost, že mě požádal, když jsem byl u řidiče ať trochu ustoupím ze záběru.
Co jsem mu odpověděl to tu ani napsat nemůžu. Věřte, nic slušného to nebylo.
Navíc se našli i sýčkaři kteří hned věděli, že muž stejně umře. Další měli i tu drzost říkat nahlas, že si to zavinil sám …je to jeho chyba a pod. Když jsem mluvil s řidičem bylo mi hned jasné, že má polámaná žebra a tak dost těžce dýchal. Byla tu reálná možnost, vnitřního zranění. Přesto, že mu nikde netekla krev, byl na tom velice bledě. Usoudil jsem, že dokud nedorazí lékařská pomoc, bude lepší když zůstane sedět v autě.
Chcete vědět co mi říkal? První myslel na rodinu, své dva kluky, na manželku, na zničené auto, na svou práci a až pak na sebe. Snažil jsem se ho uklidnit slovy:
„Hele hlavní je, žes přežil, kašli na rozbité auto a čert práci, hlavně klid chlape a klidně dýchej, snaž se a svoji rodinu zas uvidíš „. Při tom jsem cizího chlapa držel za ruku, normálně bych si připadal hloupě, ale tam byla jiná situace. Hlavní bylo ho uklidnit, aby nezkolaboval a nedostal se do šoku.
Někdo slušný se nabídl a telefonem zavolal jeho manželce. Musel jsem před ním doslova smeknout, celou dobu asi 20 minut se držel velice statečně, jako pravý chlap. Pak na místo dorazili hasiči a záchranáři. Zranění byla tak vážná, že zavolali i vrtulník. Zraněný s pomocí hasičů, statečně vylezl z vraku auta, ano pravda je že bolestí naříkal, což si někteří blbci neodpustili okomentovat opět slovy, že si za to může sám. Někteří ho ale podpořili potleskem, který mu právem patřil.
Nikoho nenapadne, že v životě stačí malá i banální nepozornost a její následky můžou být velice tragické. Ba chybu nemusíte udělat ani vy, ale klidně někdo jiný. Stačí chvilka nepozornosti a už je hotovo. Je přitom jedno jestli jdete jako chodec po chodníku, jedete autem s rodiči, a nebo je v koupelně vadná karma.
Shodou náhod a okolností, a za jakési špatné konstelace se taková tragédie může stát každému z nás. Vždy přijde zcela nečekaně a ve většině případů se ji potom už nedá vyhnout. Záleží jen a jen na štěstí a na tom jestli bude poblíž někdo, kdo vám podá záchranou ruku.
