Před několika dny jsem vyzkoušel Laser game. Akční hru ne nepodobnou airsoftu či paintballu, ve které po sobě nestřílíte kuličkami ale paprskem laseru. Jaké to je? Stojí to vůbec za to?
První momenty
Vstupujeme do nenápadného průjezdu, označeného jen skromným poutačem, na němž se skví nápis Laser game. Stoupáme do třetího patra. Napětí z neznámého houstne s každým krokem. Už už beru za kliku. V tom se nám otevře pohled do velmi příjemného prostředí. Velká prosklená místnost s několika gauči a stoly. Za barem nás vítá příjemná zrzka, zdejší obsluha. Kamarád, který vše objednával přes telefon, domlouvá potřebné náležitosti. My ostatní si zatím sedáme do gaučů. Zatím nechápeme jejich pravou funkci. Netrpělivě se dohadujeme, jaké to bude, a kdo první chytí headshot.
“Tak jestli jste připravení, můžete jít za mnou.”
Mezitím z vedlejší místnosti vychází skupina lidí. Očividně to je několik rodin s různě starými dětmi. Všichni jsou strašně zpocení. Nám nevěnují pozornost. Okamžitě zírají na obrazovku visící na stěně. “Jo! Já jsem vyhrál!” křičí nejmenší, uchvácený svým bodovým ohodnocením, které se zobrazilo na oné obrazovce. “No jo. Do něj se blbě trefovalo, co?” otáčí se očividně otec hocha na mladou slečnu. Ta jen nepatrně přikývla. “Tak jestli jste připravení, můžete jít za mnou,” oznámila nám obsluha z baru a přešla do místnosti, z které před chvílí vyšli rodiny s dětmi.
Jdeme na věc
V místnosti byla téměř tma. Zdrojem světla bylo jen několik barevných světel. Po pár okamžicích jsem rozeznal vertikální držáky připevněné na zdi. Na každém byla pověšena svítící vesta. “Oblečte si na sebe vesty, a tady těmi popruhy si jí dotáhněte, ať vám neplandá,” názorně ukazuje barmanka. “Už jste někdo předtím hrál laser game?” “Ne,” odpovídáme téměř všichni najednou. “Dobře. Tak já vám to vysvětlím, a přitom si zvykejte na tmu.” Úkolem hry je zasáhnout nepřítele. Za každý zásah se přičítají body dle místa dopadu střely. Sto za záda nebo hruď, padesát za ramena a zbraň. Po zásahu se vesta na chvíli bíle rozsvítí a na šest sekund nemůže zasažený hráč střílet. Po tuto dobu vesta nesvítí a hráč má možnost se skrýt. Poté se opět rozzáří a hráč může pokračovat ve hře. Střílet ze zbraně může pouze v případě, že ji drží oběma rukama. Jinak zbraň nevystřelí. “Co budete chtít hrát? Všichni proti všem, nebo týmovou hru?” ptá se obsluha. “Máte tři hry, tak bych vám na začátek doporučila první možnost.” “Jo, takhle to uděláme,” rozhoduji. “Tak jděte do arény a já vám to pustím. Jo a ještě jedna věc, kdo vyhraje tuhle hru, má kofolu nebo pivo zdarma.” říká nám barmanka mezi dveřmi a mizí v místnosti, ze které jsme přišli. Pivo by se bodlo, škoda že řídím. Vcházíme dalšími dveřmi do temné arény.
Proč jsem se vůbec vydal na Laser game? Ve skautském oddíle jsme hledali nějakou netradiční akci, kterou bychom okořenili náš celoroční program. S tímto nápadem přišla kamarádka. My ostatní jsme souhlasili, a tak jsme se ve třech autech vydali do Prahy. Ta je pro nás žatečáky časově nejdostupnější. Jelo nás třináct, pět vedoucích a osm roverů (skauti puberťáci). Ti často nad připraveným programem ohrnují nos. Ale pochopitelně z této akce byli předem nadšení. Ještě aby ne. Tato akce byla jim ušitá na míru.
Boj!
Temná aréna nás pohlcuje. Rozutíkáme se do všech koutů. Zatím netušíme, jak je aréna velká. Kvůli překážkám není vidět z jedné strany na druhou. Bum! Vrážím hned do jedné z překážek. Nevšiml jsem si jí. Naštěstí je každá hrana překážky označená fluorescenční barvou, takže se člověk rychle zorientuje. Skrývám se a čekám, až elektronický hlas odpočítá začátek boje. Z reproduktorů hraje naprosto šíleně úžasná hudba povzbuzující akci. Světelné efekty mírně ozařují arénu. Paráda, a to to ještě ani nezačalo. Připadám si jako v nějakém sci-fi akčňáku. “Fight!” zakřičel hlas z reproduktorů. Zbraň se mi v ruce rozzářila a vydala zvuk, jako by se nabyla energií. Už to začíná. Volím kradmý postup. Jsou tu úzké propletené chodbičky. Téměř labyrint. V tom zahlédnu před sebou svítící postavu. Mačkám spoušť. Bože můj! Je vidět zelený paprsek vycházející ze zbraně. Wow! To je úžasné! Zasahuji. Nepřátelská vesta se rozzářila a následně zhasla. Pokračuji dál. Náhle se dostávám do otevřenějšího prostranství. Několik nepřátel. Hudba popohání akci. Zde mé trvání není moc dlouhé. Zasáhli mě. Odcházím se skrýt.
Připadám si jako v nějakém sci-fi akčňáku
Během boje elektronický hlas oznamuje, kdo má nejvíce bodů. Ale není mu vůbec rozumět. Stejně máme každý přiřazenou přezdívku, takže nevím, kdo je kdo. Navíc mám jiné starosti. Bum! Jo! Je to tam! Ale ne, zase svítím. Náhle hlas odpočítává posledních deset sekund zápasu. To tedy bylo nejrychlejších dvanáct minut mého života. Otevírají se dveře arény a my vybíháme k obrazovce s výsledky. Super, jsem čtvrtý. Zajímalo by mě, kdo má slibovanou Kofolu. Shodou okolností to je můj mladší bratr. Ten malej ďábel! Vůbec se nedivím. Několikrát mě sejmul, ani jsem nevěděl jak.
Barmanka přichází s foťákem v ruce. “Prosím vás, já si vás vyfotím. Pak ty fotky uvidíte na webu,” říká, a staví si nás k sobě. Sýr! Další hru si dáváme team deathmatch. Dělíme se do týmů a nasazujeme vesty. Jedna polovina teď svítí modře a druhá červeně. Díky tomu je v aréně dobře vidět, kdo je s kým. Jeden tým je složen z vedoucích plus dvou roverů, druhý je čistě roverský. Hned na začátku se spojuji s jedním mým spolubojovníkem. Budeme se držet u sebe a krýt si záda. Myslíte, že to pomáhá? Jasně že ne. Během chvíle už jsme oba do hry tak zažraní, že si sebe vůbec nevšímáme. Týmová hra otevřela mnohem více taktických možností. Držíme se v zadní části arény a nepřátele si nepouštíme do zad. Ale mému bratříčkovi se opět daří proklouznout. “Jo! Tripl!” slyším ho. S tím se mi rozsvěcuje vesta. Plížím se pryč. Opět můžu střílet. Běžím úzkou chodbičkou. Postava přejemnou! Pal! Obě vesty svítí. “Jé, zase!” křikne rover. Zabili jsme se navzájem. Podobná věc se mi bude stávat velmi často. Konec matche je tu. Nyní jsem se o jednu příčku posunul. Třetí místo je mé. Navíc náš tým vyhrál. Takhle se to dělá cucáci! 😀 Ještě se máte hodně co učit.
Poslední minuty války
Poslední hru si dáváme opět týmovku. Roveři totiž nemůžou nechat porážku jen tak a chtějí nám jí vrátit. Tentokrát je necháváme vběhnout do arény jako první, aby se na nás mohli připravit. Bum, bum! Padají první výstřely. Tuhle hru mám smůlu. Rozvázala se mi tkanička. Rozhoduji se si ji zavázat. Přece se někde nepřerazím. Skláním se a nedávám pozor. Nepřítel se mnou nemá slitování. Jeden záblesk mě těsně míjí. Druhý je již neomylný. Hotovo, tkanička je narychlo zavázaná. To se mi ale vymstilo. Za chvílí se situace opakuje.
Tuto poslední hru potkávám hodně blbou věc. Nazval bych jí pomstychtivou otravující mrtvolou. Poté co zasáhnu, mě nepřítel sleduje a mačká spoušť, dokud se mu nezaktivuje zbraň. Překvapivě má tato taktika velkou úspěšnost. No co, ať se roveři vyblbnou. Mírné rozčarování mi spravuje šest killů po sobě, bez jediné smrti. “Hell yeah!” Vykračuji si po bojišti jako král. Hádejte, jak to dopadlo. Správně! Vesta mě vrátila zpět do reality světlem oznamujícím zásah. I přes veškerou snahu roverů, jsme opět vyhráli.
Po zápase si sedáme do gaučů a popíjíme točenou kofolu. Už chápeme, proč tu gauče jsou. Jsme uřícení jak po maratonu. Do místnosti vcházejí další lidé plní podobného očekávání, jako jsme byli my. V tu chvíli se mi zvedáme a odcházíme. Ještě nás čeká cesta domů.
Tak jak nakonec?
Akce byla parádní. Původně jsme se všichni báli, že tři dvanáctiminutové souboje bude málo, což rozhodně nebylo. Zapotili jsme se dost a dost. Dvanácti hráčů je ideální počet pro hru. Protivníky nemusíte dlouze hledat, na druhou stranu je stále dost místa na skrývání, obcházení a přepady. Jedinou výtkou mohou být nečestně hrající spoluhráči. Na hrozbu kemperů ale zapomeňte. Aréna je postavená tak, že na každé místo je vidět alespoň ze dvou směrů. Častěji ale i ze tří. No a co atmosféra? Parádní! Mám zkušenost s paintballem. Ale problémy s pocením masky, a k tomu dioptrických brýlí, mi zážitek kazily. Laser game je rychlejší, dynamičtější a hlavně šílenější. Celé bych to přirovnal k Quake III Areně. Bum, bum! Kill! Smrt! Rewspawn a zpátky do akce! Barevnou stylizací arény se zase velmi podobá hře FC: Blood Dragoon. Často si při hře budete připadat jako v nějakém sci-fi filmu “The year is 2007, it is the future!” Stojí tedy Laser game za to? Víte co? Běžte a vyzkoušejte si to sami. Je to vážně pecka.
