Kouzlu světa virtuálních her jsem propadl už dávno. Úplně první počítač na své vlastní oči jsem viděl v Turnově, přesně bylo to v domě dětí a mládeže. Což nebyl nic jiného než tehdejší dům pionýrů. Byli jsme tam se školou, chodil jsem do páté třídy, na exkurzi. Bylo to někde na začátku prosince 1978. Musím přiznat, že mě svou počítač tehdejší technickou úrovní mě onen zázrak techniky moc nelákal. Shodou okolností mě v té době umřel táta, což byla pro mě hluboká rána a nálada na nějakou moderní techniku byla u mě tehdy ta tam.
Další a už mnohem bližší kontakt jsem měl s počítačovou technikou o pár let později, až ve svých čtrnácti letech. Ještě více jsem k této technice přičichl v době když jsem se učil na učňáku. Více než cenově nedostupný počítač nás s kamarády lákaly pojízdné maringotky s herními automaty. Hry jako Pong, Tank, Galaza, Galaktika, Housenka – ta lezla po obrazovce dolů po listech a mi stříleli a stříleli ostošest. A ty zvuky píííf, pííííf, píííf dodnes je slyším ve své hlavě. Jak by ne trávili jsme tam celé hodiny, hned potom co jsme doma vyprázdnili kasičky tehdy 1 hra = lidových 2 Kčs.
Můj první multiplayer (psal se tehdy rok 1983) byla vlastně dvouhra na jednom automatu se svým kamarádem Kájou ze školy. On řídil a já střílel, vydrželi jsme tak hrát mnohem déle, což se ovšem obsluze nelíbilo a ta nám za to nadávala. Jo ta obsluha už tehdy vlastnila mercedes. Hraní her pro majitelé maringotek s automaty byl zlatý důl. Pro druhé obrovský žrout času a hlavně peněz. A co se od té doby změnilo? Oboje platí až na malé vyjimky i dnes. Znáte to pořád se musí upgradovat a to něco stojí. Na tu starou dobu vzpomínám hrozně rád, bohužel se můj kamarád se dnešní doby nedožil.
Tenkrát se také objevil velký hit malá herní konzole se hrou Nu, Padagi. Jednoduchá hříčka kde jste jako vlk museli sbírat padající vajíčka do košíčku. Ano taky je to oblíbený večerníček Jen, počkej!, kde vlk stále honí zajíce kolem dokola. Byl to hit a tak to kde kdo sháněl jak se dalo. Černý trh s tím jen kvetl.
Tuto hračičku jste si mohli opatřit buď dovozem z Ruska (tehdy ještě Sovětský svaz) pomocí zájezdu, jo znal jsem jednoho co jich přivezl celý kufr. Nebo výměnou s rusákama (vojáci sovětské armády co jich tu bylo jak švábů 🙂 mi jim tak odmala říkali, za co myslíte? No za vodku, přece tu měli (a ještě i mají) hrozně rádi.
Dokonce můj další tehdejší kamarád Renda ji vyměnil (byl na to pyšný) s jedním vojákem za tlustý svazek obrázků z časopisů Vlasta, což byla fakt super výměna. Byly tam obrázky žen.To víte měli tu vojnu 3 roky dlouhou, ženský viděli leda tak přes plot a tak se nenudili.
Pak to propuklo všechny ty Amigy 500,600,1000,1200…..
ZX Spektra, Commodory 64, Didaktiky a další věci si postupně razili cestu k nám hráčům. Do technických detailů nepůjdu, ta čísla, to už dnes mladým lidem nic moc neříká. Je to nostalgie, ale doufám, že i zde se najde někdo kdo si ještě na tu dobu PC pravěku vzpomene.
Ceny těchto hraček byly tehdy šíleně vysoké. Dovolit si je mohli jen někteří z nás. Kdo je měl doma měl spoustu kamarádů. Kteří pak po škole honem spěchali k němu domů, aby se aspoň podívali, jak tahleta věcička vypadá. Hráli tam první primitivní hry co se do počítače nahrávali z magnetofonových kazet. Hry se sháněli jak se dalo a o nějakým autorským právu tehdy nikdo neměl ani potuchy.
Začátkem devadesátých let díky vietnamcům k nám dorazila i padělaná konzole NES. Koupit se dala na tržištích a některých kamenných obchodech. Cena 2300 kč byla lidová. Kazeta se hrou stála stovku. Contra to byla pařba! Duck Hunt oblíbený lov na kachny! Pamatujete ještě někdo ty 6 in1, či dokonce 999 in 1. Zajímavé je, že se tahle věcička dala koupit ještě zcela nedávno a možná ji nějaký vietnamec prodává ještě i dnes. Nevím, na tyhle tržiště už dávno nechodím.
Přesto na tomhle „harampádí“ vyrostla celá generace hráčů. Dnes tito pamětníci patří do „staré školy“ a až na malé výjimky pro ně i dnes není grafika hry zas tak důležitá.
A jeden takový herní dinosaurus jsem i já.