Global Ops: Commando Libya – tenkrát na jihu

Amíkům se opět zatoulala jedna atomovka a je na vás ji vyrvat z rukou arabsko-ruských nepřátel demokracie. Tentokráte v budgetovém podání polských vývojářů bitComposer.

Gears of Libya

Bylo, nebylo, během revolučního roku 1968 kdesi v Grónsku havaroval bombardér B-52 se čtyřmi atomovkami na palubě. V roce 2011 se do oblasti nakýblovala ruská mafie vedená zlosynem Viktorem Jebevděnkem (fakt!), který chce bombu prodat lybijské vládě. Proč? Protože na tom vydělá 5 miliónů eur a Libyjci budou pumu moct užít proti Americe!

Jak vidno, příběhová logika a smysluplná zápletka si v Commando Libya vzaly neplacenou dovolenou; a bude hůře, viz box níže. Dílem za to můžeme děkovat skutečnosti, že Commando Libya se hraje a vypadá jako Gears of War. Je zde pohled třetí osoby a systém krytí, dokonce i hlavní protagonista vypadá nachlup stejně jako Marcus Phoenix. Jenže když arkádovou hratelnost zasadíte do reálných kulis á la Modern Warfare, máte zaděláno na průšvih.

„Commando Libya zasazuje šestákové hrdiny a béčkové zvraty á la Gears do kulis z večerních zpráv á la CoD 4: MW.“

Pointa je v tom, že Gears of War působí jako epos. Nikde to není tak dobře poznat jako u prvních obrázků z třetího dílu, jež ani v nejmenším neskrývaly nadlidské charakteristiky všech postav. Série Modern Warfare má k realitě samozřejmě také daleko, ale náhodný kolemjdoucí si ji mnohem jednodušeji splete s reprezentací reality známou z filmů jako Černý jestřáb sestřelen. Commando Libya zasazuje šestákové hrdiny a béčkové zvraty á la Gears do kulis z večerních zpráv á la CoD 4: MW. Výsledek nejenže působí trapně, ale je z něho přímo cítit snaha o nějakou kontroverzi. Videohry zasazené do skutečných válek se totiž často objevují i v neherních médiích.

Exploatační přístup Commando Libya ústí leda tak v pocit, že veškeré herní peripetie připomínají nefalšovanou parodii. Na ujetého Dr. Zlouna, humor a totální zvrat atmosféry ovšem bohužel v průběhu hraní nedojde – a my si tak můžeme škrtnout jakoukoliv snahu lidí z bitComposeru o zajímavý/uvěřitelný/vtipný příběh.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Ve dvou se to lépe kryje

Dosti ale plísnění příběhu, hra samotná totiž překvapivě není nikterak špatná. Se svým kolegou ze CIA v ní postupujete dynamickými koridory od zasněženého severu po písčitý jih a do mířidel se vám při tom připletou stovky vojclů a občas i nějaký ten tank. Nechybí ani scény řízení vozidel, jenom by fajn, kdyby jejich hbitost překročila tempo postaršího cyklisty – každý přece ví, že touha po rychlosti ten důvod, proč jsou závodní hry zábavné.

Hratelnost Commando Libya svému hráči doslova nedává vydechnout a je tomu tak dobře. Frenetických akcí nikdy není dost. Arkádové kořeny lze vidět například i na přítomnosti vrtulníkového bossa. Ten nejdou sestřelit jinak než raketometem, přičemž pilot hráče častuje necudnými výrazy, jak se sluší a patří na správný béčkový žánr.

Pochválit lze i level design, který je na levný titul překvapivě intuitivní. Zákysy nehrozí, a to navzdory občas komplikovanější stavbě prostředí (myšleno na akci). Jakmile se ale hra snaží o velkofilmové scény s padajícími domy či detonujícími letouny, opět se nezdravě projeví bídný rozpočet. Se sto dolary prostě Hvězdné války nenatočíte ani nevyanimujete.

 

1 z 1

- +

1.

Více hráčů méně ví

Žel bohu, po nějakých devíti misích dojde kampaň svému předpokládatelnému konci a zbude jedině hra více hráčů.

Ačkoliv singleplayerový systém „dva muži postupují mapou“ přímo volá po kooperativní možnosti, tato ve hře zcela chybí. Hra více hráčů se tak omezuje na klasické možnosti deatmatche.

Avšak aby toho nebylo málo, neexistují žádné oficiální servery, takže kdo si chce jen tak nezávazně zastřílet proti živým lidem, musí znát IP adresu hosta nebo sám mapu založit a vykřikovat svou IP adresu do světa.

Takový systém byl zastaralý snad už na konci raného středověku a Commando Libya si prakticky nepoužitelnou hrou více hráčů sama zbytečně škodí. Mimo těchto dvou módů totiž neobsahuje žádnou další možnost a veškerá životnost hry se tak omezuje na bratru čtyři pět hodin zachraňování termojaderné hlavice ze spárů Muamara Kaddáfího.

 

1 z 2

- +

1.

2.

O zapomnětlivosti hráčů I když je hra vyvedena v Unreal Enginu, zlí jazykové ji častují nelichotivými přízvisky. Jistě, z obrázků je poznat, že Commando Libya nezíská místo v Guinnessově knize herních rekordů pro dechberoucí vizuál. Přehnaná kritika vzhledu ovšem rozhodně není na místě. Jako pikanterii lze zmínit skutečnost, že jistý můj známý hru ohodnotil slovy „Dyť to vypadá hůře než první Metal Gear Solid.“ Takový výrok shrnuje de facto veškerou kritiku Commando Libya, leč, nechme mluvit obrazy. Prý řeknou víc tisíc slov.   1 z 1 - + 1.

Slabá síla středního proudu

Mluví se o tom, že střední třída her vymírá a zůstávají jenom superdrahé herní blockbustery typu Call of Duty a levné indie zázraky typu Minecraft.

Je na tom leccos pravda, jak ostatně dokázaly kauzy kolem L.A. Noire či zrušení studia stojícího za Homefrontem. Není se ovšem třeba tolik divit, když tvůrčí proces ukázaný budgetovkou non plus ultra Global Ops: Commando Libya vypadá tak, že vývojáři vykradli hratelnost jedné hry, příběh druhé hry a ve finále dodali jak krátký singleplayer, tak zbytečný multiplayer.

„Kdyby se prodávala za kilo v supermarketu, radit bych ji na jeden dva večery vyzkoušet.“

Nebuďme zbytečně hyperkritičtí. Commando Libya sice má řadu objektivních chyb, ale hraje se dobře, byť důvodem tomu je, že své principy umně vykrádá z jiných dobrých her. Zcela rozhodně nejde o „abomination“ nebo „výsměch“, jak ji častují někteří hráči. Nabízí příjemnou hutnou akci a s trochou dobré vůle lze tolerovat i zápletku. Kdo si rochní ve vojenských dobrodružstvích Price a Soapa, ocení na ní více téhož. Kdyby se prodávala za kilo v supermarketu, radit bych ji na jeden dva večery vyzkoušet, už jen pro ten žoviálně nonsencuální příběh.

Ovšem v éře, kdy jsou mladí studenti schopni zdarma dodat velmi podobnou hru, považuju za špatný vtip, že Commando Libya stojí sotva o 200 korun méně než nový Call of Duty.

Investujte tedy čas a peníze raději do některého nekonečně originálního výtvoru indie scény, nebo do kopy DLC k zaběhnutým velkohrám.

Lidem z bitComposeru propříště doporučuju trochu více invence, protože pokud by mákli na story, multiplayeru a zamysleli se nad jedním dvěma originálními prvky, byla by radost na naší i jejich straně.

Takhle jde o průměrný případ jedním uchem dovnitř a druhým zase ven.