Únorové ohlédnutí redakce

Martin Zavřel

Dnes toho máme hodně, takže to pro přehlednost vezmu strukturovaně:

Ohlédnutí za únorem z pohledu magazínu

Únor je nejkratším měsícem v roce, navíc nevyšla žádná vyloženě zásadní hra (ačkoliv menší tituly, remaky a spinoffy zabodovaly) a hodně lidí také řešilo starosti spojené se zhoršující se pandemií. Proto jsme v únoru neočekávali příliš vysokou návštěvnost webu, ale to jsme se spletli. Váš zájem vynesl tento únor téměř na dvojnásobek toho loňského. Bereme to jako další důkaz, že ten čtvrtmilionový rekord kolem vánoc nebyla nějaká anomálie, ale začátek nové éry Zingu, jelikož se očividně mnoho z těch nových čtenářů nadále vrací. Děkujeme, je to pro nás obrovsky motivační a budeme se všemožně snažit, aby vás to na Zingu nadále bavilo.

Výsledky ankety o obsahu magazínu

Nejsem si jistý, kolik z vás vzalo anketu vyloženě jako příležitost vrátit do našich recenzí plusy a mínusy, ale každopádně se vám to podařilo, protože jste opakovaně uváděli, že jsou pro vás nejdůležitější částí recenzí. Naopak nejméně lidí hlasovalo pro číslo v hodnocení recenze, což se mi moc nezdá, s ohledem na to, jak často se vaše diskuze o našich recenzích točí právě kolem toho čísla. Kromě toho jste také dali celkem jasně najevo, že byste rádi více kratších novinek (než méně propracovanějších), takže vám vyjdeme naproti i v tomhle směru – uvidíme, jak to bude fungovat. Každopádně platí, že podobnou anketu neděláme naposledy a pečlivě čteme všechny vaše komentáře pod všemi našimi články, takže Zing budeme nadále tvarovat podle našich i vašich společných představ. Chtěl bych velmi poděkovat všem, kdo se do diskuze zapojují – ať už v komentáři, v hlasovacím formuláři, na našich sociálních sítích nebo třeba emailem.

Vylosovaným výhercem kupónu na 1.000 kreditů do Xzone je M3lan3, kterému se brzy ozveme na email.

Obzvláště nás v redakci překvapilo a dojalo, že zatímco diskuze pod anketou dosáhla na pár desítek příspěvků, do formuláře nám vzkazy ohledně vaší spokojenosti s webem napsaly stovky z vás. A drtivá většina byla velmi příjemná, přičemž někteří z vás se rozepsali třeba i na několik odstavců. Navíc jste nám napsali několik opravdu skvělých nápadů na nové rubriky. Tady je na ochutnávku alespoň jeden citát z vašich vzkazů:

„Kdyby mě přítelkyně nevyhnala ze záchodu brzo, tak jsem schopný např. i tu recenzi přečíst celou, ne jenom se soustředit na plusy a minusy.“

Čtenář s přezdívkou Fafa

Pořád je co hrát

Částečně proti své vůli (protože ji původně měl psát někdo jiný) jsem se v únoru přimotal k recenzi Little Nightmares 2, která mi ale nadělila nezapomenutelně strašidelnou noc, kořeněnou nápaditými herními mechanikami (svítilna, televize apod.). Hra je sice krátká, ale kvalitní a sběratelé se navíc radovali z velmi pěkné „TV edice“. Hlavní událostí měsíce ale pro mne byla recenze Persona 5 Strikers, která se ukázala být skoro plnokrevným pokračování kultovní JRPG ságy a zavedla mě uprostřed mrazivého února na úžasnou letní dovolenou se skvělou partou kluků, holek, robotů a démonů.

Příští měsíc také nabídne několik zajímavých her (především Monster Hunter nebo It Takes Two), ale osobně ho vidím i jako dobrou příležitost pro dohnání některého z mnohých restů v mém předlouhém backlogu pro několik platforem i generací. A nepochybně se budu vracet také k demu Outriders, které mi jako velkému fanouškovi žánru sedlo navzdory všem jeho nedostatkům. Kromě toho se šušká o pravděpodobném březnovém termínu pro prezentaci Xboxu, tak snad to bude pro hráče další zajímavý měsíc.

Ondřej Partl

Únor, tento nejkratší měsíc v roce znamená pouze dvě věci. Rychlejší výplatu a méně času na hraní. Původně měl být u mě tento měsíc ve znamení Persony 5 Strikers, na kterou se těším od jejího japonského vydání. Avšak nakonec jsem se k ní vůbec nedostal, za což může jedna jediná věc, jejíž název zní Valheim. Původně jsem se o tento titul téměř vůbec nezajímal, ale jednoho dlouhého dne jsem se rozhodl, že si ho za těch pár eur pořídím a vyzkouším. Zpočátku mě to příliš nebavilo, avšak velice brzy došlo ke zlomu, což v praxi znamená, že aktuálně mám ve hře přes 50 hodin čistého herního času, a jsem naprosto uhranut množstvím detailů a obsahu, kdy s přáteli jsme viděli zhruba jeho polovinu. Kdyby takhle vypadal každý předběžný přístup, tak by ten herní svět byl zase o něco krásnější.

Nicméně abych zde nepovídal pouze o Valheimu, tak jsem si začátkem února ještě stihnul střihnout recenzi na Werewolf: The Apocalypse – Earthblood. Hra to byla mnou docela očekávaná, avšak zázraku jsme se nedočkali, tudíž k nám dorazil nepříliš povedený titul. Chuť jsem si ovšem napravil na Super Mario 3D World + Bowser’s Fury, což bylo mé první rande s tímto kníratým instalatérem zhruba po 10 letech. Proto jsem byl upřímně velice příjemně překvapen, jak tato značka stále dokáže neskutečně bavit celou rodinu, což je disciplína, na kterou jsou v Nintendu jednoduše přeborníci.

Výhled do března pak nabízí trochu smutné pocity, protože když si uvědomím, co všechno v tomto měsíci vyšlo v minulém roce, tak letošní line-up působí poněkud chudě, kdy mne vyloženě láká snad jen nová hra od studia Hazelight – It Takes Two.

Daniel Jarocký

Téměř celý únor jsem si střídmými doušky dávkoval nejnovějšího Hitmana. Důkladně jsem prozkoumával každou lokaci, zkoušel různé postupy a s radostí objevoval nepřeberné možnosti, které hra nabízí.  A stále nemám dost, takže už teď tuším, že si holohlavý zabiják nedá pokoj ani v březnu.

Čas jsem si našel i na dvě demoverze, které byly v průběhu měsíce dostupné na Steamu. Erotický horor Lust from Beyond od polského týmu Movie Games doplnila další hororová záležitost v podobě Happy Game od české Amanity. Oba tituly mají určitě potenciál nabídnout netradiční zážitek.

Z nostalgie jsem si znovu nainstalovat Forzu Horizon 3 a vypravil se do Austrálie. Zvlášť v dnešní době plné omezení a karantén si podobných her ještě více cením. V zásadě bezcílné projíždění volnou krajinou a střídání jednoho auto za druhým je v aktuální situaci zkrátka k nezaplacení. Konec měsíce se nesl ve znamení vesmírného survivalu Breathedge, který rozhodně nepostrádá vtipné momenty a humorné vložky.

Z březnové nabídky se nejvíc těším na It Takes Two od Josefa Farese a strategii Evil Genius 2: World Domination od Rebelionu. V hledáčku má ale i logickou záležitost Maquette a Supercross 4 od Milestone. Rád bych si také odškrtl únorový rest v podobě Little Nightmares 2.

Gabriela Šuterová

Únor nebývá z herního hlediska úplně záživný a ten letošní své pověsti dostál. Původně jsem se chystala na Persona 5 Strikers ale nakonec došlo spíš na nějaké ty resty. Výjimkou bylo demo Outriders, ale za sebe musím říct, že mě úvodní část hry nijak neoslovila a naprosto průměrný předkrm mi vzal veškerou chuť do hlavního chodu. Věřím, že po prologu mohou být Outriders tak zábavní, jak slýchám, ale ve mně hra akorát vzbudila touhu se vrátit k Division 2, což jsme s přítelem také udělali a byla to, řekla bych, dobře strávená páteční noc.

Také jsme se odhodlali znovu v kooperaci vyzkoušet early access Baldur’s Gate 3. Když jsme jej hráli posledně, byl právě ko-op pěkně rozbitý a člověk strávil víc času reloadem hry než samotným hraním. V tomhle ohledu ale vidím velký posun, a i když se mouchy rozhodně ještě najdou (viz screenshot, na kterém rozhodně není nic tak, jak to vypadá!), celkově je po několika měsících na stavu hry vidět velký pokrok ve stabilitě i odstraňování bugů.

No a poslední z únorových herních restů patří mojí Nemesis. Nádhernému a skvělému druhému dílu skákačky Ori. I přes obtížnost (a upřímně, trochu lituji že jsem si na začátku nezvolila snadnou, ale taky mám nějakou ješitnost) se k Ori vracím, protože, upřímně, dívat se a poslouchat tuhle hru je zkrátka pohlazení po duši. O to větší, když vám ji tyhle Dark Souls mezi skákačkami nejdřív rozdupou.

Jakub Žežule

Z herního hlediska byl pro mě únor nesmírně roztěkaný. Dorazil mi totiž Playstation 5 a o něco později i nový headset od Sony, tudíž jsem testoval a porovnával spoustu her. Za uplynulý měsíc jsem zvládl dohrát pouze dvě z nich. Tou první byla vynikající plošinovka Astro’s Playroom, kterou dostávají zdarma všichni majitelé Playstationu 5, druhý zářez pak představuje můj třetí průchod Resident Evilem 3.

Mám pocit, že se na nové konzoli hýbe o poznání svižněji než na původní PS4, kde jsem přes celkovou spokojenost měl místy pocit, že ovládání nemá tu nejlepší odezvu. O této hře nemohu říct téměř nic špatného. Ano, hodinová věž tam trochu chybí, ale osobně upřednostňuji kratší hry, které si projdu víckrát, než roztahané zážitky s opakujícími se lokacemi. Navíc jsou v RE3 i nové lokace, které originál nemá, parádní hrdinka a špičkový audiovizuál.

Nadále se pravidelně vracím do Hitmana 3, kam čerstvě dorazila první várka Elusive Targets, na jejichž eliminaci máte pouze jeden pokus. Pokud porovnám PS4 a PS5 verzi hry, lepší plynulost je znát okamžitě, stejně jako mnohem lepší textury a odrazy světel (Screen Space Reflections). Rychlejší jsou samozřejmě i loadingy. Tak jako drtivá většina ostatních nedám dopustit na ovladač DualSense s haptikou a triggery. Přenos postupu mezi PS4 a PS5 fungoval bez problémů.

Jan Urbančík

Stejně jako leden, i únor se tradičně nesl v duchu herního sucha. Asi nejzajímavější hrou pro mě bylo Little Nightmares 2, ke kterému jsem se ale ještě bohužel nedostal. Zahrál jsem si však aspoň první díl, který mě poměrně bavil, ačkoli nejsem zrovna příznivcem takovýchto abstraktních příběhů.

K nově vydaným hrám ale můžeme počítat také Control, na začátku února totiž vyšla next-gen verze této hry a já jsem se tak do ní s chutí pustil znova. A musím říct, že se stabilním frameratem a ovladačem DualSense to byl pro mě úplně jiný zážitek.

Kromě toho jsem se i v únoru věnoval dohánění restů. Dohrál jsem Uncharted 3 a následně také čtvrtý díl. Ten se jasně zařadil mezi nejlepší PlayStation exkluzivity, které jsem zatím hrál. Výborná grafika, příběh i zábavný gameplay. Ocenil jsem také větší důraz na stealth, který v předchozích dílech v podstatě nebyl možný. Zásadní problém byl snad jen framerate, této hře by opravdu slušelo 60 FPS, ale nějak jsem to překousl a rozhodně to stálo za to. V budoucnu si určitě zahraji také spin-off s podtitulem Lost Legacy.

Nakonec jsem se rozhodl konečně pořádně využít Game Pass a zahrát si celou sérii Halo. Zatím mám za sebou první dva díly a prequel Halo: Reach. Zvlášť na jedničce je vidět, že už je to opravdu stará hra (byť jsem hrál její remasterovanou verzi) a kazí ji především repetitivní prostředí a pro mě ne až tak zajímavý příběh. Naopak z dvojky jsem byl nadšený, u ní už mi přišel příběh mnohem zajímavější a hlavně má její remasterovaná verze výborně přepracované cutscény, které hře dodávají úplně jiný rozměr. Zklamáním byl ale konec. Hra zkrátka skončila uprostřed rozjetého příběhu a opravdu nezávidím lidem, kteří tehdy museli čekat další 3 roky na pokračování. Já jsem naštěstí čekat nemusel a rovnou jsem se pustil do třetího dílu, který mám teď rozehraný.

V březnu se nejvíc těším na kooperativní hru It Takes Two a pak také na vylepšenou verzi Disco Elysium. K původní hře jsem se nedostal, ale jsem na ni opravdu zvědavý vzhledem k tomu, že má prakticky všude výborná hodnocení. Disco Elysium: The Final Cut si tedy určitě plánuji pořídit.

Martin Pritula

Herní únor u mě započal vydáním hry Control ve verzi pro novou generaci konzolí. Hru jsem si i přes místy slabší příběh velmi užil a určitě největší radost mi udělala propracovaná fyzika, jejíž implementace se u moderních titulů bohužel často odsouvá na druhou kolej. Další hrou, kterou jsem sice zatím nedohrál, ale jsem přibližně v její polovině, je 2.5D horor Little Nightmares II, přičemž tento titul bych všem fanouškům tohoto žánru bez váhání doporučil, a to i navzdory ovládání, které čas od času pořádně zazlobí. V březnu jsem však nevynechal ani remaster vynikajícího Spider-Mana pro PS5 a Final Fantasy XV v Royal edici, ke které jsem se dostal teprve předevčírem.

Co se týče března, musím se přiznat, že se na žádnou novou hru vysloveně netěším (to se rapidně změní s příchodem dubna). Naprosto skvěle vypadá It Takes Two od vývojářů ze studia Hazelight, kteří se mohou pochlubit například kooperativní akční adventurou A Way Out. Novinka vypadá zábavně a propracovaně  a navíc její kreativní ředitel Josef Fares prosazuje přístup, kdy dle jeho vlastních slov namísto nesmyslů ke sbírání raději zaplní svět interaktivními prvky. Sem s tím! Druhou hrou, kterou v březnu velmi pravděpodobně vyzkouším bude Yakuza: Like a Dragon, jež by pro mě jakožto hráče, který Yakuzu nikdy nehrál, mohla být skvělým vstupním bodem.

Mikuláš Stoklasa

Ačkoliv je únor nejkratší měsíc v roce, ohledně hraní videoher jsem rozhodně nelenil. I nadále jsem pokračoval v hraní Dark Souls trilogie a až na pár psychických zhroucení jsem konečně pokořil první díl. Po bujarých oslavách jsem se pustil do druhého dílu, u kterého jsem se domluvil s kamarádem, že ho budeme hrát spolu. Asi si umíte představit mou neuvěřitelnou frustraci, když se mu dařilo o dost více, něž mě.

Z nových únorových her jsem se pustil jen do Little Nightmares 2 a jelikož se považuji za největšího strašpytla z celé Evropy, bylo to pro mě rovněž vysilující. Musím ovšem přiznat, že se jedná o skutečně výbornou hru. Už první díl mě svojí potemnělou atmosférou a zajímavým příběhem dost oslovil. Druhý díl to přitom posunul ještě na další úroveň. Nejsem příliš velký zastánce těch hororů, které staví svůj princip na jumpscarech, a proto jsem si sérii Little Nightmares tak zamiloval, neboť tady jde především o znepokojivou a tísnivou atmosféru. Snad se někdy v budoucnu dočkáme i třetího dílu a celá série se skvěle zakončí.

Následně jsem se vrhnul do dohánění mých restů, přičemž tentokrát přišel na řadu titul The Legend of Zelda: Breath of the Wild. To byla panečku neskutečná záležitost! Úžasný vizuál, plný pastelových barev a rozsáhlého světa mě spolu s komorní hudbou okamžitě uhranul. Linkovo dobrodružství si mě taky velmi rychle získalo a nepochybně v budoucnu sáhnu i po prequelu Hyrule Warriors: Age of Calamity. Docela velkým překvapením pro mě byla durabilita zbraní, která mě místy neskutečně vytáčela do ruda. Časem jsem si na ni ale nakonec zvyknul a dokázal si hru užít snad ještě více. Pravdou totiž je, že díky této durabilitě jsem byl přinucený vyzkoušet obrovskou škálu zbraní.

Každopádně se nesmírně těším na další díl, a ačkoliv zatím není jasné kdy vyjde, alespoň si zkrátím čekání díky titulu The Legend of Zelda: Skyward Sword HD, který vychází 16. července.

Kromě těchto her jsem se po dlouhé době vrátil k Forze Horizon 4 a je skoro až neuvěřitelné, jak překrásně tahle hra i nadále vypadá. Aktuálně se odehrává zimní sezóna, takže zasněžená krajina spolu s písněmi z rádia Horizon Pulse na mě skvěle působí. Je s podivem, kolik dodatečného obsahu do hry vývojáři stihli přidat, a přitom zajistili i nadále zábavnost této hry.

Z březnových her se opravdu nejvíce těším na Mass Effect: Legendary Edition a celý měsíc (až na pár odboček k Monster Hunter Rise) pravděpodobně strávím s komandérem Shepardem a jeho posádkou. Jak já se těším!

Ivan Jeziorek

Únor je všeobecně krátký. Jde sice jen o pár dnů, ale i to stačí. Uvědomil jsem si to právě v souvislosti s mými koníčky. Předně mám stále při pohledu do knihovny silný pocit, že se za tento měsíc počet nepřečtených titulů vůbec nesnížil (samozřejmě za to může i to, že jsem nakoupil dalších asi 5 knih a 10 mang) a pak tady jsou hry. Nové zajímavé oznámení jsem třeba vůbec nestíhal sledovat.

Horší bylo, že se mi po dlouhé době vyrojilo více her na recenze. Jednu jste si mohli přečíst v polovině únoru a další se dostala ven o víkendu. Ta nejdůležitější se ale objevila až v pátek 26. února, kdy konečně vyšla Bravely Default II. Své nadšení jsem neskrýval již po vydání prvního dema, u druhého jsem si vyloženě lebedil. Po rozehrání plné hry musím nesobecky přiznat, že se mi na tváři rozlil blažený úsměv a ten se nedaří smazat. Takže mne prosím omluvte, musím urgentně do jednoho z pěti království Excillantu.“